10.49

„Jaká byla?!“ Nesnáším otázky. Nevím co chtěl slyšet a moc si to nepamatuji. Jen to jméno. EMA. Práce mi šla pomalu – „do ženské, do genu a do melounu nevidíš…“ Byl jsem otrávený a mí studenti také. Holky v té třídě rozumu moc nepobrali, pravděpodobně totiž při rozdělování stály frontu na vnady a kluci taky nic moc. Ema… nesnáším otázky … asi začnu znovu pít… asi … asi… „Klid prosím!!“

            Po škole na mě čekala. Seděla na schodech, s koleny pod bradou, četla si a neměla kalhotky. Pak když mě spatřila, vyloudila ze sebe úsměv. Tak krásný, něžný, zranitelný… Vzal jsem ji k sobě, uvařil kávu a pustil televizi. Nechal jsem ji samotnou, a z kuchyně se díval na její siluetu. Večer odešla domů a já do baru…

22.30

Nechápal jsem svět. Všechno se mi točilo, a dva roky jsem nepil alkohol. Včera jsem měl čtyři drinky, dnes šest. A ráno si koupím s určitostí láhev. Emo!! Emo!! Emo … běhal jsem ulicemi zběsileji, než kdykoliv mých snech. „Kde jsi?!“

6.45

            Nepamatuji si nic. Jak jsem se dostal domů, co jsem kde dělal. Jen ten běh, barvy kolem, a její jméno. Pořád mi znelo v hlavě jako melodie notoricky známé reklamy. Bylo příjemné, hravé, tak osobní. A sedělo k ní jako úsměv jejich rtů. Podmanivý. To je to slovo. Neviděl jsem ji 12 hodin, znal jsem ji 2 dny. Že by De Ja vouse? Náhodná smrtelná známost z minulých životů… Zapálil jsem si a pozoroval východ slunce. Kafe! Ta hrozná bolest v hlavě je k nevydržení. Dlouho jsem neviděl východ neviděl. Možná jsem taky i zapomněl, že tam občas stále ještě bývá. Sled barev kterým jsem nerozuměl. Vnímal jsem je spíše jako tóniny překrásné hudby poskládané do mozaiky. Krásné tří dimensí mozaiky. Ten den jsem studentům přednášel Máchu... Záviděl jsem mu, i jim… Ta svoboda!

19.00     

„Mám vzít ten telefon?!“ Petře?? Petře!!! Přijď za mnou, ke mně, pro mě!