"Nechce mne, ale já jí to nezazlívám.." Počkat. Začněme od začátku.

Lidské nitro je jedním z nejmarkatnějších příkladů emergentních jevů. Z několika miliard jednoduchých neuronů je složeno vědomí. A i když s ním každý z nás žije celý život, je nejméně prostudovanou součástí reality.

Životní prohry a výhry jež mají na jeho formování největší vliv, působí naprosto nevypočitatelně. Velké prohry posilují i ničí, stejně jako velká vítězství. Kde hledat onu mez, v rozdílech deprese a euforie? Proč je tak blízká hranici mezi zlem a dobrem? A zároveň tak vzdálená.

Duše je zmítána osudem jako osamělý strom v bouři. Drží. Ale jak dlouho? Smrt bývá osvobozením, konec utrpení i pro ty nejšťastnější, konec radosti i pro ty nejsmutnější. Někdy však, ztráta duše příjde mnohem dříve, statný kmen se zlomí. Co pak s ním, není cesty zpět... Už se nebude prohánět větvemi vítr a nebude svítit slunce na jeho dychtivé listy. Je konec vnímání reality, jen čekání na smrt, která už není vysvobozením, protože člověk v nás už dávno odešel.

Prázdnota se pak projeví bezmezným převrácením hodnot, neskutečným prolnutím dobra a zla, lži a pravdy. Bez možnosti záchytného bodu, řítěje se níž a níž, sledován okolním světvem při svém pádu. Svět není ani milostiv ani krutý. Není nic...