(S)tvořil zánik i pro sebe

Daniel Satyr Stráník

            Jistě každý z vás zná ten pocit, kdy se ráno probudí a zjistí, že ho všechno tak nějak sere. To pak zas začíná jeden nudnej den, kdy nevíte jestli tohle všechno co právě prožíváte je sen nebo útržky reality. V uších mi ještě drnčí budík a v hlavě všeobecně hučí. ‚Ach, to zas byla noc, ani si nepamatuji jak jsem se dostal domů.‘

Vstanu, podlaha se při každém kroku nejistě zahoupe. Jdu si dát hrnek kafe a doufám, že se mezitím podlaha a hlava nějak uklidní. Když vcházím do kuchyně, nacházím dřez v obležení nádobí a tak beru rychlovarnou konev a jdu do koupelny. ‚Vždyť ve vaně taky teče voda.‘ Zvuk tečící vody mi zajistí mdloby, ještě že tak brzy je zas ticho a klid, kromě občasných otřesů domu a zvukové kulisy velkoměsta, takhle po ránu, kdo by to vnímal. Zas jeden z těch otřesů, je právě sedm třicet a všichni jdou do práce. Já zapínám konev a pozoruji projíždějící vlak, další otřes.

Otevírám okno, z parapetu beru krabičku cigaret, zas je tam poslední. Cigareta pomalu zabíjí můj čas, plíce a já pozoruji smog, jak pomalu vytlačuje poslední zbytky vzduchu z mého pokoje. ‚Držel se mrcha statečně, přesto mu to bylo houby platný i já se kdysi bouřil. Teď všechny považuji za blázny a vím, že musí skončit jako já. Vím, že jejich charakter, povahu rozdrtí jak sami sebe, ale mě uvnitř nikdy nezlomili. Zatím se zabíjíme dokonale, vždyť jen se kolem podívejte.‘ Cvakla konev.

Zalévám kafe a zjišťuji, že voda má narezlou barvu, zas někde prasklo potrubí. Stává se to tak třikrát týdně, peníze na opravy nejsou a stávkují už dokonce i Ukrajinci. Takže oprava je v nedohlednu, město se do sebe propadá. ‚Každý teď hledá, co se dá ukrást, ale řekněte mi kdy tomu tak nebylo.‘ Zapínám televizi, zas další terorista na Hlavní třídě zranil několik lidí a desítky usmrtil. ‚Řekněte mi proč to dělají tak složitě, copak nevidí, že vy se sami vyhubíte i s těma našima hamburgerama. Dělá se mi z mých představ zle.‘

 Zvedám se jdu se trochu opláchnout. V zrcadle vidím svoji zarostlou tvář a zjišťuji, že mám vlasy slepený nějakým sajrajtem. Pouštím vodu, vodovod nesouhlasně zabručí, ale víc z něj nedostanu. ‚To prasklý potrubí asi bude vážnější problém.‘ Tak beru z poličky hřeben a rozčesávám si vlasy. Otřes domu, je osm hodin.

Z šuplíku vyndávám nový film a vkládám jej do foťáku. První fotka je hromada nádobí, každý den je jiná a přesto se nemění v tomhle světě, kdy si nemůžu být jistý ani tím, že se ráno probudím se stejným jménem, s jakým jsem usínal. Dělám to tak už pět let, každý den, když vstanu udělám jednu fotku, naprosto obyčejnou. Lidi to nechápou, pro ně to jsou jen hromady nádobí, ale tihle nechápaví lidé, jsou ti co mě živí. Víte pro mě je to takový rituál a rituálů by člověk neměl zbavovat dokud fungují.

Zavírám okno a pouštím klimatizaci, jediná věc na kterou je  zatím spolehnutí. V předsíni obouvám své glady a beru si na sebe svůj těžký kožený kabát. Otevírám dveře, průvan, v pětapadesátým patře si na to rychle zvyknete, asi stejně rychle jako na feťáky před dveřmi a jejich všudypřítomné stříkačky. Všechno už selhalo. Já jsem problém s oběma skupinami vyřešil, na obě skupiny platí pevné boty s ocelovou špičkou. Práskly dveře.

Mě teď čeká cesta dolů, tanec se smrtí. Dnes už vím jak vypadá cesta do pekla, tedy pokud nějaká je. Před vstupem na schodiště je velký grafity, které většinou do tmy hlásá, že dál je království Cháronovo. Docela přiléhavé jméno, pro schodiště lidských trosek, odpadu naší civilizace. ‚Myslím, že právě tady jsem smrti nejblíže, ačkoli kdo ví, ještě jsem nebyl všude a asi nikdy nebudu.‘ Nějaký chlap, mě chytil za kabát a povídá: „Hej ty, dej trochu

drobnej, nebo bys mladej nemu …“ Víc už doříct nestačil a kutálel se ze schodů do tmy. O tři patra níž konečně jezdí výtah. Uznávám je to trošku zvláštní, ale důvod je jednoduchý. Těch zbylých patnáct pater postavili dodatečně a načerno. Na výtah při stavbě zapomněli a mezi námi nejenom na něj.

Konečně jsem před vchodovými dveřmi. Nasazuji si černý šátek a sluneční brýle. Otevírám pomalu, nehledám v tom žádný hlubší smysl, jen pozoruji paprsky slunce, jak se derou dveřní škvírou. Je jich čím dál víc, s nimi přibývá i pouliční hluk a těžkne vzduch. Vycházím před dům, je mi zle z lidí, asi je nesnáším. Je to tu jak v mraveništi, tam je ale nějaký systém, tady vládne chaos. Chvilku postávám před domem a pozoruji lidi a jejich anonymní tváře.

‚Připadají mi zvláštní, jakoby ani nevěděli kdo jsou a že ten cíl, za kterým se tolik ženou, je jen krátký okamžik, pocit štěstí a  vše odezní dříve, než si uvědomíte, že jste dosáhli toho co jste chtěli. Potom hledáte další stejně pomíjivý cíl, život vbíhá do cílové roviny a já se vás ptám, stálo vám to za to? Ne nechci to vědět, bojím se vaší odpovědi. Co kdyby jste mi odpověděli, že  to cenu mělo.‘ Někdo do mě vrazil, ani s neomluvil a běžel dál bez ohlédnutí, vůbec mě jeho reakce nepřekvapila. Vydal jsem se na druhou stranu nade mnou projíždí vlak, první fotka asi ji pojmenuji „Ve spěchu“.

‚Tohle město je můj život, ačkoli ho nesnáším, nedokážu bez něj žít. Neumím jej opustit, to město mě ovládá, pro něj jsem jen jeden pěšák na bojišti co občas dezertuje, přesto stále stojí v první linii. Tyhle ulice mě pomalu zabíjí, a přesto mi dávají sílu jít stále dál, důvod proč žít a neskočit si pod vlak, Bože jak by to bylo jednoduché, ale já to nedokážu. Nenajdu dostatek odvahy, vždyť jsem jen lidská troska.‘ O pár ulic dál nalézám člověka, nebo spíš jeho zbytky. Dát ho dohromady by nezvládl ani Michelangelo. ‚Proč někdo najde tu sílu odhodlat se k činu a skočit, proč to nejsem já?‘ 

Jen si udělám fotku, všichni co kolem mě prošli, dělali jakoby nás neviděli. A právě proto jsem začal fotit záležitosti všedních dnů, doufal jsem, že lidi probudím, byl to omyl. ‚Všude se na mě tlačí kamenné obličeje lidí, jejich kamenné masky, pro každou příležitost volí jinou, jen málokdy se opakují. Focením jsem se lidem snažil ukázat, to co se z nás stalo. Tím se od nich odlišuji, nejdřív mě považovali za blázna, který odmítá pracovat, teď mám pocit, že se mě bojí, snad právě proto, že jsem se vydal vlastní cestou, do stejného cíle. V podstatě jsem stejný jako oni, jen si to nechci připustit. Namlouvám si, že mě nebaví být jedním z davu, jedním polorozpadlým panelákem ve velkoměstě.‘

Zjišťuji, že se ulice kolem mě vylidnili, domy jsou tady mnohem rozpadlejší, v myšlenkách jsem došel až na okraj města. ‚Tady na periferii si vás všimne každý, pro ně jste jen trocha peněz a jídla. Neplatí tu zákony stvořené politiky, které by se dali porušovat, tady platí jen dva zákony Oko za oko a zub za zub. A zkuste jeden z nich porušit, tedy pokud nejste ten silnější, ale přesto se pak proti vám ostatní můžou spojit a sesadit vás. Musíte se tu postarat sami o sebe a hlavně nesmíte dát znát na sobě jakoukoli slabost, věřte mi, oni to na vás poznají. Je to tu jak v džungli, ale je to krok zpět, jak tvrdí ti, co tu nežijí? To je relativní.‘ Někdo se blíží s hladovýma očima, už zdálky vidím jak si mě prohlíží. Buď to byla hra stínů, nebo halucinace, ale na chvíli se mi zdálo, že ten člověk má šedivou kůži. ‚Z úvah mě vytrhl podivný pocit, vzduch byl něčím přesycen a čas jakoby se na okamžik zastavil, ptáci kolem mě ztichli a vítr ustal.‘ Ten člověk tam jen stojí, začínám pochybovat, že se kdy pohyboval, pochybuji, že je to vůbec živý tvor. Z úvah mě vytrhla ostrá bolest ve spánku.

Probouzím se, je to daleká cesta. Vím, že mozek funguje, ale zatím necítím své tělo. Avšak i to po chvíli přichází k sobě, možná by bylo lepší, kdyby k sobě nepřišlo. Celý jsem nepřirozeně zkroucený a rozlámaný, bolí mě snad každý kloub v mém těle. Zatím nedávám najevo, že jsem při vědomí, oči mám zavřené a pozorně naslouchám zvukům v okolí. Ticho, jen dopadající kapky na podlaze  a jejich tiché ozvěny v pravidelných intervalech ozvučují mé okolí. Téměř na prahu slyšitelnosti slyším dokonce i tlukot svého srdce. Pomalu otevírám oči, avšak již během první sekundy zjišťuji, že mezi těmito dvěma stavy není rozdílů. Tma je stejná, jestli máte oči otevřený či zavřený. Tohle je věc, kterou nemůžu ovlivnit. Kolem mne se nepatrně pohnul vzduch a já si uvědomil, že je tu nesnesitelný smrad. Snažím se pohnout, ale pouta jimiž mě svázali jsou až moc dobře utažená. Teprve teď mi začíná být

divný, že vůbec ještě žiji. Doufám, že nejsem v podstatě živá mrtvola, tím míním živou konzervu. Ne, já nemůžu žít pro maso, to, že mě nechali žít, musí mít jiný důvod.

Za pár hodin, ale mohlo ve skutečnosti uběhnout jen pár minut , protože když je tma a ticho, tak čas začne neuvěřitelně pomalu utíkat, se v dáli ozvaly něčí kroky. Přichází člověk s baterkou v ruce a pomalu mě začíná rozvazovat. V jeho pohybech je jistá obezřetnost, ale ta může vyzařovat, už ze samotné podstaty té osoby. Vezme to klubko provazů, jež do té doby tvořily má pouta a řekne jen: „Tak pojď.“. No, musím uznat, že toho moc nenamluví. Z jeho chování se nedá poznat, co se mnou bude dál. Nechce se mi sním jít, ale zároveň se mně nechce tady zůstávat. Tak se nakonec pomalu zvedám, možná je to totiž má poslední šance jak si zachránit život a pokud mě zabijí, tak to už nebude můj problém. Jisté je to, že tady bych dřív nebo později zemřel a tohle může být šance jak žít. Já jim ale za to nebudu zrovna moc děkovat nebo snad ze sebe dělat šaška za to, že mi ponechají můj mizerný život.

Kurva to byl nějak moc divnej sen. Asi jsem to včera trošku přehnal. Pomalu si sedám a bolest ve spánku začíná být nesnesitelná. Nakonec to možná ani sen nebyl mě napadá, co když je to jedno z mých oken? Skláním se nad řeku a nemohu se ani poznat. Vypadá to jakoby mi někdo vyměnil tvář. Bolest ve spánku se stupňuje! Začíná být nesnesitelná! Probůh ne já asi ztrat….

Sedím na břehu a pozoruji své tělo, které řeka odnáší. Křičím na sebe, ale neslyším žádná slova. Nemohl jsem sebe zachránit jdu někam na panáka, snad mě to probudí.

Déšť mi opět buší do tváře. Svítalo a krčmář mě opět vyhodil z mého domova. Myslím od toho zaflusaného, hrubě stlučeného stolu. Čvachtám jsem tou zablácenou ulicí, snad jako tisíckrát před tím.

            ‚Proč jsem nikdy neopustil hranice města, hranice svého teritoria, mého světa? Vím, že jsou i jiná místa, kde bych mohl žít v klidu. Ale netuším, proč tato touha mě posedla právě během tohoto šedivého rána.‘ Nějaký neznámý pocit mnou cloumal a blátivá ulice mi ujížděla pod nohama, jako splašená klisna.

            Okolní domy nade mnou se skláněly jako milenci šeptající si svá všední tajemství. Nedobrovolní milenci co v smrti se sbližují, místy jim prosvítala proutěná zeď a některé z nich byly podpírané kůly jako staří lidé. Vždyť mají na to po tolika generacích nárok.

            Toto město smrdí, ale pro mě je to vůně domova. Opile se kymácím ulicí a hledám něco, v čem bych mohl svlažit své vyprahlé hrdlo. Takto je to každý den, stejná cesta, nebýt deště a veder ani bych nepoznal, že čas se nezastavil.

            Vždycky jsem věřil, že města z nás udělají lidi, ale dnes vím, že jsem se ukrutně mýlil. Se zvířaty nás nemohu srovnávat, protože ty jsou lidštější než my. Města z nás dělají blázny, mimo jiné i protože v nich máme příliš času na přemýšlení. Tvoříme obsáhlá díla bez hlavy a paty. My neznáme cenu času. Nevím proč, ale stále nějak nemohu nalézt ta správná slova. Nevím jak mám pokračovat ve svém díle.

            ‚Nechci už od světa téměř nic, věřím tomu, že jsem již poučen a že všechna přání si vyčerpali mí předci. Každá generace je šílenství o mnoho blíž než ta předchozí. Věřil jsem, že se dokážu z minulosti poučit, byl jsem schopen to odpřísáhnout. Mýlil jsem se jako téměř ve všem. Život má své vlastní pravidla a nejspíš ani on je nezná, proto je život jedna velká anarchie.‘

            Ulice mi čvachtá pod nohama, snad i to mě utvrzuje v myšlence, že dnes je ideální den pro léčení deprese. Jen mé pocity pochází z podstaty města, ono je jejich příčinou, jsou to pocity nespokojenosti. Dokud ho neopustím, nezbavím se jich. Ale na druhou stranu, toto město je to jediné co jsem za svůj život poznal.

            Na kraji města je malý rybník a kolem něj spousta kopřiv, nic příjemného. Ale je tam i stará smuteční vrba, pod kterou přespávám, když uteču nebo když mě z domova vyhodí. Jako každý večer i dnes mě doprovází roj světlušek.

            Snažím se udržet rovnováhu a jít rovně.

            Úúú jsem námořník v bouři na rozbouřeném moři na své šalupě a mokrá podlaha mi ujíždí pod nohama.

            Šplouch! Voda se nade mnou na chvíli zavřela. Někdo vykřikl: „Muž přes palubu!“ Dotyčnému urval vítr další slova od pusy.

            Ta žába v rákosí na poslední bublinu od mých plic řekla jen své smutné kvák.

            Hranice byla tak blízko po celou dobu.

            Seděla jsem na druhém břehu řeky a opět jsem byla totálně na dně. Život v těchto dnech nabral své vlastní tempo. Byla jsem na splašeném koni a čekala až mě konečně vyhodí ze sedla. Nebude to trvat dlouho a já budu vdechovat bláto světa.

Vlastně svým vlastním způsobem i já jsem jednou částí mozku města. Seděla jsem u řeky a přesto se procházela městem, má duše v jistých chvílích byla sama sobě otrokem i svobodou.

Lidé v ulicích se kývali, buď se ožrali nebo zfetovali, u nich nezáleželo na věku. Otcové nabodávali žíly svým synům, ale je to i naopak. Kdo se nepodrobí této krvi města bude umlácen slovy a myšlenkami.

Město toť naše pýcha a otrokář i náš nelítostný soudce. Chtěla jsem se vymanit, ale čím víc jsem se o to snažila, tím víc jsem byla vtahována, až jednoho dne cosi se zlomilo a já nalezla klid právě zde, ve svém malém světě pod mostem. Avšak i já jsem později poznala, jak vrtkavé je lidské štěstí, nebyla jsem spokojená, snad jsem mohla mít vše. Všechny mé sny se mohly splnit. Škoda že jsem nedokázala přijmout myšlenku, že bych něco mohla mít bez boje. O každý nádech jsem zvyklá nekonečně dlouho bojovat a vše chci mít hned! Nechci čekat, lidé nechť čekají na mě. Neříkám, že jsem prorok či snad bohyně, za kterou mě mnohdy považují.

Opovrhuji lidmi a přesto se mezi ně snažím zařadit. Chtěla jsem být spokojenou otrokyní, má podvědomá touha vše ovládat však byla neuspokojená. Chci ovládnout svět, sebe zatím co sama budu ovládána.

Možná ale i z jiných důvodů mě tělo města, lidé, odvrhlo. Naučila jsem se v tom žít své čtyři tolik odlišné a přesto až příliš si podobné životy.

Odcházím touto mlhou, jsem jejím vtělením, lidé se kolem mě páří jako komáři za letu. Hlavně ať je to nezávazné a nezabere to moc času.

Jsem nejspíš malým dospělým dítětem, jedno z nechtěných početí civilizace, protože každá hračka, každý člověk, kterou dostanu mě po chvíli omrzí.

Žiji čtyřikrát v jednom těle, v různém čase jednoho města.

Znám jej, i já jsem ho tvořil v těch sedmi dnech.