Seděl v hospodě s pohledem nehybně upřeným na prázdný skleněný popelník přímo před ním.

Tedy ve skutečnosti pohledem mírně tikal mezi oním popelníkem, nápojovým lístkem a pivníma táckama. Tedy v naprosté skutečnosti jeho pohled neustále sledoval rozpitý půllitr po jeho levici. Jako by neustále kontroloval, zda-li mu jej nějaká neviditelná síla, nebo spíše neviditelná pusa neupijí. Kdyby snad ano, byl připraven okamžitě zasáhnout.

Neviditelná síla, nebo spíše neviditelná pusa zrovna upíjela u vedlejšího stolu a díky tomu si mohl dopřávat požitku sledování prázdného skleněného popelníku přímo před ním. Jeho ladné kontury ho přímo fascinovaly. „Píernadruhou“ napadlo ho. Sám se podivil tomuto závanu školy a radši ho hned zahnal pohledem na pivo. Uklidnilo ho, že hladina je přesně tam kde byla i naposledy, ale i přes to s nenávistí pohlédl na neviditelnou sílou, nebo spíše pusu, jak popijí cizí piva u vedlejšího, cizího stolu.

Téměř perverzně začal vzpomínat na všechny matematické vzorečky týkající se popelníku, které se kdy ve škole naučil. Když se mu vybavily asi čtyři, tak si uvědomil, že nemá rád kouření. Vzorečky se mu zhnusily a okamžitě je vypustil z hlavy. Opět začal šontat pohledem po stole.

Pohled na téměř čtvercové tácky mu nedal jinak: „Ánadruhou“. Rychle odtrhl oči a zaměřil se na nápojový lístek, během chvíle se mu před očima promítlo „Ákrátbé“.

Chvíli uvažoval, co se to s ním sakra děje. Školu bral jako uzavřenou kapitolu ve své minulosti. A teď tohle.

Snažil se vzorečky zahnat zpět do hlubokého podvědomí, ale nebyl úspěšný. Písmenka se objevovaly stále a stále. Dokonce v nich začal nacházet zalíbení, začaly se mu líbit tyto „písmenkové vlastnosti“ všech předmětu. „Hápíernadruhou“ proběhlo mu hlavou, když jeho pohled znovu sklouzl na půllitr.

KURŇA!! Ta svinská neviditelná síla, nebo spíše pusa využila jeho chvilkový záchvat matematické nostalgie a vypila mu celé pivo.

Rozladěně si objednal další a na matiku si až do konce života nevzpomněl.