přišla ke mně, když jsem čekala na tramvaj. čau, já tě znám… čau – možná se fakt známe, z dřívějška, nepamatuju si obličeje a těch lidí, co jsem potkala za ty roky, je nepočítaně… to „já tě znám“ je jasná hláška, třeba jsme spolu někdy prohodily pár slov, třeba ne, třeba jsme si spolu dokonce někde práskly, v každým případě jsme se pohybovaly na stejných místech… jasně… prosimtě, mohla bys jít se mnou do tý drogérie? jak jako…? no já tam sama nemůžu, jenom kdybys tam se mnou šla… jo takhle. to ne, já nekradu… je zaskočená, ale nenechá se odbejt. jenom bys prostě šla vedle mě… ne, fakt ne, já ti rozumim, ale nejdu s tebou. – tak nic no, sorry, jo a… nemusí to doříkávat, sypu jí cigáro a drobný, vim, jaký to je mít prázdný kapsy, loučíme se téměř spiklenecky

mám z toho bezvýznamnýho setkání příjemnej pocit, dotek něčeho známýho a přitom utnutej v ten správnej moment, aby zůstal bezpečnej, aby mi to sáhlo jen tam, kam chci, dnešní horkej den totiž ne a ne skončit… jako v tý písničce od Prouzy – dlouhý jsou noci, vlečou se dny… v půlce devadesátých to všude hráli, klip v TV z Bunkru… tenkrát to tak fakt bylo, dlouhý jsou noci, dlouhý jsou dny, a pak dlouhý jsou dny, krátká je noc, už ne jednotlivý noci, ale jedna nekonečná Noc, rozsekaná na ty záblesky mezi dlouhýma dnama, věčnost prožít si v hodině a potom naráz sluneční světlo, žár rozpálených chodníků a pálících laviček v centru, myšlenek ze všech stran, bez jedinýho místa ticha, to čeká v noci, v noci tě nic neobklopuje, v noci všechno vychází ze středu v tobě samotným, zvuk hvězd uvnitř… dlouhý jsou dny a krátký noci… a pak byly krátký dny i noci, noc stejně jako den trvá okamžik, přesně jako mrknutí oka, roztažená černá zornice pluje mezi chvějícíma se řasama, vypadá tak zranitelně, víčka jí jsou hnízdem, držícím tolik něžně, naze, sviští to jedno za druhým, roztřesený prsty listujou horečnatě kalendářem, až ho roztrhaj, bílý kousíčky svítěj ve tmě… horečnatě… 1996, 1997, 1998, 9 – rok velikýho očekávání před přelomem a pak prásk, rok zklamání, 01, 02… utíká to, bratříčku, pamatuješ na všechny ty války? … vzpomínáš na tu noc, jak jsme rozbili zrcadlo? to bylo v nula prvním roce, tenkrát jak všechno znova začínalo, zdobili jsme bláznivě pokoj jako komnatu a sebe jako bohy čehokoli, divoce jsme se smáli a odstrkovali se ve vzrušeným vytržení, chtěls zavěsit na lustr ten těžkej narezlej řetěz, nevim, kde se tam vzal, tenkrát jsme pořád tahali domů nějaký poklady jako děti, poddaný krále Rabiše, přehodils ho přes železný rameno a pak jenom šílená rána, šmouha a třesu se těsně vedle místa, kde jsem seděla před vteřinou na koberci, kde je teď urvanej železnej lustr, čtyři ramena a na konci každýho z nich válec s tlustýma stěnama z litýho skla, nechápu, kdy jsem se stačila pohnout, na tom koberci jsem před okamžikem cítila, jak jsem bezrozměrná, horce se roztejkám skrz stěny kamkoli, pronikám ve změněným skupenství ven a skrze stromy, jsem vším… a naráz jsem mohla bejt mrtvá, mrtvá!!! dunění a chlístající krev, mrtvá… jako kdybych se s hukotem zase smrskla zpátky a ještě víc, vteřinový vcucnutí a jsem menší a menší, pouhej krvavej bod, malá tečka, jako jedna z těch na mým předloktí… a ještě tu noc o něco pozdějc jsme rozbili zrcadlo, to veliký, co jsme chtěli opřít o zeď, abych se podívala, v co jsem se to dnes proměnila, nechat se uhranout vlastním výkřikem zpod obočí,  nepoznat se, šlehnutí černým bičem pohledu,  rozjetý oči, rozjetý oči… stáli jsme spolu pak nad střepama a třásli se strachy, víš, co to znamená, 7 let neštěstí je průpovídka do pohádky, tohle je mnohem víc, víš přece, k čemu jsou zrcadla… pořezal sis ruce, jak jsi shraboval ostrý trojúhelníky do krabice, mluvils pak občas o tom, že z nich spolu uděláme koláž, slepíme mozaiku, nikdy jsme je už nevytáhli…

když se propadávám takhle do minula, dlažební kostky mi vždycky plynou pod nohama, jako kdybych kráčela po mracích, nesou mě tak rychle, že mě překvapí, když si uvědomím, že už se dívám na oprýskanou omítku našeho domu, pach činžákový chodby, plechových schránek, zatuchlýho bytu bláznivý stařenky z přízemí, křiklavě červená rtěnka se jí loupe ze suchých rtů a zůstává se zaschlýma potůčkama slin v rýhách okolo, kdyby měla vnoučata a líbala je, žasli by nad jejíma tvářema z tuhýho rozlámanýho papíru, nad jeho křehkostí, jak šustí… nešlápnout na jejího pejska, stejně zářivě bělostnýho a čisťoučkýho jako její vlasy… pár pater kovovýho strachu z výtahu a zvoním, přestože mě klíče tlačej v kapse, zvoním, abych tě už viděla a přitiskla se, všechno ti to povím, budu ti vyprávět úplně všecičko to, co se mi teď prohnalo hlavou, až si sundám boty a natáhnu se na bok proti tobě, nebo to třeba vůbec nebude důležitý, čím delší dobu jsme spolu, tím víc mě zajímáš, teď už se dávno milujeme, spiklenecky a pevně, cítíme to, když se spolu zastavujeme a nasloucháme tomu vzájemnýmu prorůstání, stačí ustrnout v pohybu a slyšíme se prorůstat… tenkrát jsme věděli, že je to před náma, ale byli jsme spolu spojený jinak, procházeli jsme stejnýma branama… všechno ti to povím… sluší ti to a usmíváš se, počkej… máš stejně dlouhý vlasy jako já