???

Už to budou tři roky, co jsme se naposled potkali pod lampou. Podával mi ruku na rozloučenou a najednou se zeptal: „Už nepočítáš, že jo?“ „Ne“, odpověděla sem s úsměvem. „To je fajn, tak sbohem“ Nedošlo mi, co tím myslí, až když se další den neobjevil, ani za týden a už nikdy. Pochopila jsem. Už jsem ho nepotřebovala. Můj život se pomalu vracel do normálních kolejí a on určitě právě teď zas postává někde pod lampou a čeká na někoho,kdo potřebuje slyšet, že dny se nepočítají, ale žijí.