V duši ozývá se mi nostalgický tón,
odněkud zdáli jen pro mne hraje saxofon.
Do života ze mne čiší jen malý pramínek,
zavřena jsem v mrakodrapu tichých vzpomínek.

Jako sopka, co za minutu přeteče lávou,
já krásné chvíle zaměním s polní trávou.
Proč musím vědět, kdy vratíš se mi zas,
proč na tvé území chci mít vlastní pas?

Modlit se, přemýšlet, být sama sebou,
přejít ty kraje, kde slova zebou?
Tak ještě chvíli a pak z hory slezu,
ty vrátíš se do klidných vod našeho jazzu.