O čem se zdá letokruhům

 

Postupem doby

jsem dobře zatuhla,

ne zrovna do tvrdosti

kamene,

spíš pěkně rozkročený

pařez

se ze mě stal.

Houževnatá

a jen obtížně hořlavá.

Pružná jen v mezích

letokruhů.

 

Z mých kořenů

už nové stromky

nevyraší.

Krmím mech,

který se na mně živí,

cestičkám brouků

jsem prostorem,

a z jamek, na dlani mého řezu,

za dešťů pijí ptáci.

 

A přesto se kořeny

stále pevně držím země,

a dýchavičně mízu

proháním,

aby v těle

pod svraštělou kůrou

omývala rány

a hýčkala možné

zárodky pupenů,

a každou zimou

se mi zdá,

že mé oživlé

větve a kořeny raší

takovou vůlí po životě

zeleném a pružném,

až celý les kolem,

kterým prorůstám,

dýchá mým dechem

a voní,

voní mojí krví.