Vzpomínky na Nainu

 1. část

            Klimbal jsem tenkrát nad rozevřenou knihou praktických cvičení z biochemie, kterou vydal Ústav lékařské chemie a biochemie naší fakulty. Prokousal jsem se přes počáteční návod k obsluze automatické pipety. Ještě dnes si vybavuji, že taková pipeta se skládá z uchycovače, pístu konusu a špičky.

V pozdním odpoledni jsem se propracoval  ke stanovení kyseliny močové v séru oxochromovou metodou. Pravda, předtím jsem se prodral stanovením celkového hemoglobinu i bilirubinu v séru, ale teď jsem beznadějně usínal v jedné staré, zanedbané zahradě a vnímal dusno letního podvečera.. Pomalu jsem přestával myslet na to, jak se získává průkaz xantinoxidasy v mléce.

            Deku jsem měl přeloženou na polovinu a v příjemné poloze na břiše systematicky vzdělával svou šedou kůru mozkovou. Jenže to předprázdninové tropické dusno mě zcela prostoupilo a ochočilo si plně mou vůli. Nemohl jsem se v parném podvečeru zkouškového období najednou vůbec nic. Nešlo mi ani pohnout malíčkem u nohy, ale mozkovým buňkám to ani trochu nevadilo a zřejmě se rozhodly pro jinou činnost, než jakou byla biochemie.

            Zřetelně jsem vnímal jemné dotyky teplého vánku, který si nad mou hlavou pohrával s listím v koruně staré lípy a občas zabloudil i do mých vlasů. V uších mi zněl bzukot včel, pilně sbírajících sladkou šťávu z právě rozkvetlého lipového květu. Zvláštní, tady v horách ta lípa kvete teprve teď, před prázdninami.

Po chvíli jsem si začal uvědomovat jakési vibrující brnění Jeho příčinou byli zřejmě podivní přátelští mravenci, procházející se po mém předloktí. Sledoval jsem fascinovaně seřazený zástup jejich drobounkých siluetek, klikatící se na mé opálené pokožce a bloudící mezi zrzavými naježenými chloupky a nesčetnými ostrůvky pih. Z předloktí se cestička tmavých hmyzích tělíček rozkomíhala po vzorku staré deky, na které jsem právě ležel a po chvíli se ztrácela kdesi v trávě. Mhouřil jsem oči a sledoval tlapkající mravence.

            Chvíli jsem se fascinovaně díval na černý pramínek, stáčející se z deky na pěšinu, nepochopitelně vyšlapanou v přerostlé trávě a mizící kdesi mezi zelenými stébly. Přinutil jsem se vstát, šlo to kupodivu snadno. Pomalu, opatrně jsem sledoval černý maravenčí hádek, který mě dovedl do stinného kouta zahrady.

            Rozhlédl jsem se a mezi keři rozkvetlého jasmínu a záplavou zlatých kvítků vrbice rozeznal starou, poněkud ke straně sesutou studnu. Bylo skutečně horko a já zatoužil po  chladu studniční vody. Představa lákavého osvěžení zrychlila můj krok a za moment jsem už zkoušel pumpovat. Voda vytryskla během neuvěřitelné chvíle. Ze staré studny se ozval strašidelný skřípavý zvuk, který doprovázel pramen vody, deroucí se z pístu na povrch. Přestal jsem pumpovat a nabral vodu do dlaní, přivoněl k ní a napil se.

            Ještě dnes si pamatuji, jak jsem nenasytně lokal studniční vodu po douškách. Cítím stejně jako tenkrát, jak mi její krůpěje stékají koutky úst po bradě dolů a smáčejí vybledlé tričko. Pohádkový pocit. V tom úporném vedru tahle oáza osvěžení. Nadechl jsem se a nasál do plic podmanivou jasmínovou vůni. Klesl jsem do vlhké trávy u studny a opřel si čelo o roubení. Jen chvíli vnímat tenhle svět kolem, šlo mi hlavou.

            Oči se mi samy zavřely a já zase pocítil ty zvláštní vibrace. Stále sílily, nemohl jsem se jich zbavit a najednou mě měly. Ovládly mě svou magií, nechápal jsem to. Prostě jsem je poslouchal a nebyl schopen udělat nic jiného, než co mi našeptávaly.

            Neměl jsem strach, naopak. Bylo to nevýslovně příjemné, nechat se ovládnout kouzlem studny. Uvědomoval jsem si, že udělám všechno, co ten, kdo ty vibrace za mnou poslal, bude chtít. Nepoznané mě obestupovalo a já vnímal odlišnost podmanivé chvíle od svého dosavadního života.

            Otevřel jsem do doširoka oči, jakoby na povel. Ale byl tu jen klid, omamný klid jednoho parného letního podvečera ve staré, zanedbané zahradě.

Na roubení studny, ztrácející se ve vysoké trávě, obrostlé keři jasmínu a vrbice, jsem ji najednou spatřil. Byla velká asi jako panenka Barbie, seděla tam jen tak, pohupovala nohou a vypadala jako uličník. Měla krátké, tmavé, rozcuchcné vlasy klučičího střihu, byla oblečena do jakýchsi hadříků neurčité barvy a kdyby nepůsobila tak něžně dívčím dojmem, myslel bych si, že to je kluk.

            Bezstarostně se na mě dívala a lišácky se smála. A já ten její smích již i slyšel. Jen se to chtělo trochu soustředit a já skutečně slyšel její smích. Natáhl jsem ruku a chtěl se jí dotknout zlehka ukazovákem. Vyskočila, lehce uhnula stranou a pohrozila mi prstíkem: „Nezkoušej se dotknout mého světa!“ Měla hlas ještě zvonivější, než před chvilkou smích.

            „Kdo jsi, drobečku? A jaký  tvůj svět? Co to je, tvůj svět?“ Divil jsem se.

            Sedla si do tureckého sedu, zkřížila nohy pod sebou azamyšleně se na mě dívala. Předklonila se  a podepřela  si bradu o drobnou dlaň:

            „Jsem Tylity, víš? Žiji v mnoha světech, které nás obklopují. I tebe obklopují, ale ty je nevidíš. Nenaučil ses to, jenže nic to není, vnímat světy okolo nás. Ale je moc nebezpečné, dotknout se jiného světa, než na jaký jsi zvyklý. Proto se nedotýkej ani toho mého. Ještě je brzy, dotknout se mého světa!“ Záhadně zamrkala panenka.

(pokračování..)