Když se stmívalo, vyšel do luk.

Tráva jakoby sama uhýbala

před jistě vedenými kroky

zralého muže.

Promnul si strniště,

které už druhým dnem

rašilo na obou tvářích.

A snad jen v duchu se usmál.

Jen tak, aby nezranil

posvátnost okamžiku.

Jen tak, aby to postřehly

poslední pramínky slunce.

Poděkoval zemi,

nabídl se větru,

přivítal hvězdy,

políbil kámen, pohladil strom.

A všude byla samá láska.

Taková, které byl plný -

až po okraj.