|
| |
 |
|  |
BLÁZNIVÝ PETŘÍČEK
PIERROT LE FOU
Francie/Itálie, 1965
režie: Jean-Luc Godard
99%
Brilantní ukázka vyhraněného režisérského stylu v umělecké existenciální road-movie.
Námět
Ferdinand "Petříček" Griffon (Jean-Paul Belmondo) utíká ze zaběhnutých kolejí svého života od manželky a nudných večírků ve snobské společnosti. S krásnou Marianne (Anna Karina), pečovatelkou o děti, prchá z Paříže na jih ke Středozemnímu moři, kde s Marianne žijí bohémským životem. V patách jim je ale parta alžírských gangsterů, jejichž peníze dvojice nedopatřením spálila v ukradeném autě.
Hodnocení
Vždy, když se mám vyjádřit k filmu, který považuji za dokonalý, dělám to tak trochu s pocitem, že má snaha popsat nádheru, kterou skýtá, bude naprosto zbytečná. Mohl bych vedle sebe poskládat všechna superlativa, která mne napadnou, přesto však nepostihnu ani zlomek toho úžasného dojmu z dobrodružství zvaného film. A Bláznivý Petříček mezi taková díla patří. Pokusím se vám alespoň zlomek nádhery tohoto skvostu přiblížit.
Jak je u Godarda zvykem, zápletka snímku (jehož předlohou se stala novela Obsession Lionela Whitea) je jednoduchá až banální a tvoří jen jakýsi podklad, na kterém režisér staví své experimenty, dává průchod fantazii, scény nechává ubíhat spontánně jednu za druhou a ty přesto vytváří poutavý příběh tragické lásky.
Výborná kamera Roula Coutarda si především v úvodních minutách pohrává s barvami (červená scéna nudného večírku), aby se posléze plně oddala Godardově nezaměnitelné výrazné režii a pečlivě sledovala každý pohyb ústřední dvojice. Některé události jsou zobrazeny v absurdní zkratce (rvačka u benzínové pumpy, kdy Marianne se směšnou lehkostí zvládne dospělého muže), jiné jsou s nimi v kontrastu a vtahují diváka do děje sugestivními detaily či delšími scénami bez střihu. K vrcholu je kontakt publika s hlavními hrdiny dotažen v momentě, kdy Marianne promlouvá z ukradeného vozu přímo k divákům, ještě lépe však funguje, když na Petříčkovu otázku "Nikdy mne neopustíš?" odpovídá "Ne.", detail její nevšedně krásné tváře se otočí do kamery a provinilé oči prozrazují opak. Zdá se, že Godard si nedělá příliš těžkou hlavu s precizní přípravou scén, z čehož ovšem plyne jedinečný pocit nezvyklé volnosti, bezprostřední svobody i umělecké čistoty. Tuto atmosféru ještě umocňuje Petříčkovo na první pohled marnivé a lehkovážné chování - Petříček nechává vědomě spálit spoustu peněz v autě či o pár sekvencí dál klidně strhne kabriolet do moře a nechává ho potopit. Dvojice vyskočí z auta a bez sebemenší hádky pokračuje v cestě, jako by se vůbec nic nestalo. Ale vždyť ono se také vůbec nic nestalo! Podstatný je přeci samotný život, o kterém Petříček prohlašuje, že je snad smutný, ale vždycky krásný. Děj je vedle podobných Petříčkových úvah prokládán úryvky poezie, která by sama o sobě mohla působit pateticky, zcela opačně však funguje v kontextu Godardova specifického výsostně uměleckého stylu.
Film provázejí povedená témata smyčcové hudby Antoine Duhamela a uvidíme i dvě kouzelné muzikální vložky (samozřejmě bez propracované choreografie). Především druhá z nich - scéna, ve které Marianne při procházce lesem zpívá o kratičké lince štěstí ve své dlani, pro mne zmamenala vrcholný okamžik filmu. Píseň, kterou přichystal Boris Bassiak, interpretuje Anna Karina s takovým citem, něhou a upřímnou radostí, až mi bylo líto, že vůbec musí skončit.
Bláznivý Petříček patří k tomu nejlepšímu, co Jean-Luc Godard natočil, a podle mne jistě i k tomu nejlepšímu, co vzniklo v uplynulém filmovém století. Nerad bych dával špatná doporučení, ale koho již dávno přešel obdiv k hollywoodskému mainstreamu a touží po něčem novém, nechť Bláznivého Petříčka jistě zkusí. Zklamán nebude a možná se do Godardova díla (stejně jako já) zamiluje.
|
|
|
