miluju tyhle přesuny
jsi tu, jakos tu kdysi byla
v prstech copánky, kape ti z nich krev, ale ty se směješ
je to hlína
v dlaních gumičky a jejich nevpletené
promiň
plus čtyři kila
záblesk
krajková záclona v pozadí vyjekla
bílou
na fotkách šmouhy, na víčka padá první pěna
význam (své oči) odmykám tvýma očima
světlo zhasíná a na zácloně
chybí žena
… (hotovo) …
sedíš a notuješ si
z notýsků svých gest
a hážeš smíšky vlevo vpravo
ty jediné mohly trochu kvést
v mém mrtvém písku
ani vyklíčit nestačily… jen vlasy vyrostly mi - po ramena, tam kam ty …
… (člověk se pořád mění, to první slovo na začátku jsem nepsal já) …
mé malé děvčátko, odsekávám
haním tě za něco a peskuju místo kočkování
a přitom toužím kůly přibitými aspoň na chvíli, že jsi zas tady
svou měkkou dlaní tak strašně zády…
Stydím se za vše, co ti říkám
mávám s nimi, abych smazal vše a začal znovu
rozepínat nuly, víš kam mířím…
(jak krásné bylo číslo čtyři)
… (“záblesk” je stáří černobílých momentek) …
nakonec mi ty kůly vypadnou z kloubů
a já jimi mlátím do tmy, až slzy lítaj
tisknu si paže k tělu
a šeptám promiň!, promiň! – vidíš, jak bylo lehké ti odpustit
aspoň do čtyřech do rána
rdousím se
studeným řízkem
a řetízkem na prsou (s články v krku)
Až se někde tam daleko probudíš, zjistíš, že jsi na hrudi odraná…
Jak dlouho ještě potrvá
než odpustím sám sobě?
