„To musíš taky jít trochu mezi lidi. Nekoukat na všechny hochy jako bubák. Když se na ně hezky usměješ, oni se za tebou otočí, k tanci tě u muziky vyzvou,“ řekla jí kouzelná babička. Stydlivě sklopila oči. Copak se má vážně usmívat na každýho obejdu?
„No jo babi, ale jak poznam toho pravýho?“ s povzdechem šťourala špičkou zaprášené tenisky do kamínku velikosti hrášku. Malý hnědý brouček lezl po stéblu těsně vedle její druhé nohy. Ten se má. Když ho někdo nezašlápne. Babička s šátkem z flanelu, zrovna tak halenou a strakatou zástěrou s velkými kapsami a laclem přes prsa se usmála. Léta zkušeností jí dávají nárok. Olinka teď sledovala její rozšmajdané pánské boty o dvě čísla větší než chodidla pokřivených tvarů. Babička jí položila třesoucí se ruku na rameno. Olinka musela zvednout zraky.
„Děvenko to neni úplně jednoduché, ale dám ti radu.“
Olinka konečně projevila trochu zájmu. Teď vypadala, že poslouchá. Zahodila stéblo bojínku, které do té chvíle trhala na malé kousíčky, a ruce zasunula do kapes u kalhot. Co nejhlouběji, až byla v mírném předklonu a zdálo se, že švy kapes nevydrží ten tah.
„Nějaký desatero, jak poznat toho pravého?“
Olinka se ušklíbla, aby byl vidět její nadhled, ale užuž by vytahovala papír a tužku a psala si za prvé.
„Tři věci, děvenko, tři věci.“ Babička pustila její rameno a Olinka hleděla na vážnou tvář babiččinu a tři zvednuté prsty. „Dívej se hochům do očí. Až uvidíš jiskřičky, jako když slunce s měsícem o sebe zavadí, jsi na správné cestě.“
„Jiskřičky jako když slunce....“ šeptala si Olinka po babičce. Babička jí připadala vážně kouzelná.
„Dál,“ chytla se babička za jeden z prstů, „až tě vyzve k tanci a bude se tě dotýkat lehce jako vánek, jako bys byla křehkou květinou, je skoro jisté, že je to on.“
Olinka se soustředila, aby nezapomněla ani slovo kouzelné babičky.
„...a za třetí. Až tě nabídne doprovod až k vašemu stavení, až tě povede loukou a lesem, místo rovnou po silnici, buď si jistá, že pro toho se můžeš stát ženou jedinou.“
„To jako, že s ním můžu spát, babičko?“
Olince to přišlo důležité, babička byla zaskočena.
„No i tak,“ uhnula rozpačitě pohledem. Ta mládež, všechno jim člověk musí říct.
Takže jiskřičky, vánek, lesem domů, opakovala si v duchu Olinka.
„Díky babi,“ vesele zahlaholila, sehnula se k zemi pro odkvétající kopretinu. „Na babí.“ Olinka se musela přestat usmívat. Babička během těch dvou vteřin někam odešla. Široko daleko není žádný strom ani podzemní chodba. Co to má znamenat? No nic, pokrčila rameny a šla si svou cestou.

Pátek se rychle přiblížil. Do té doby těžko Olinka mohla potkat někoho, natož pak někoho pravého. V pátek ale na venkov přijede spousta mladých mužů z města. Těch, kteří o ni nikdy nestáli. Neměla se na ně mračit. Ale teď už ví, jak na to. Oblékla si svoje nejlepší tričko, do podprsenky tentokrát zasunula vycpávky patřící k výbavě. Když už má někoho svádět, tak ať se má také na co koukat. Onen dotyčný, ale i další mohli vidět dokonalou figuru náctileté dívky, která už přece něco ví o životě. Džíny tak těsné, že musela zadržovat dech, aby se při svých padesáti kilogramech nezdála obézní. Tričko tak krátké, že jí večer klidně mohly nastydnout ledviny, a tak obepnuté, že se jí do něj vycpávky málem nevešly. Prostě dokonalá. Vlasy až do tří čtvrtin zad, konečky neroztřepené, oči přiřasené Oriflejmem a tváře přitvářené Mejbiline. Přišla správná hodina a ona sama, zatím jako obvykle, vyrazila směrem k místnímu hostinci. Do přibývajícího šera zaznívala občasná rána do bicích. Už je čas. Z rodičovského kapesného měla právě na vstupné a dvě žluté limonády. Vešla do sálu a zůstala stát se žlutou limonádou u dveří mezi několika bavícími se hloučky. Rozhlížela se kolem, kterému klukovi září jiskřičky v očích. Zatím nic. Ale že jich tu bylo. Nikdy si nevšimla. Limonáda je dopita a Olinka už se nerozhlíží. Začíná být naštvaná na babičku i na sebe, že jí uvěřila. Zase šťourá teniskou do kamínku velikosti hrášku. Dohráli další pomalou sérii a ten pravý nikde. Zvedne oči a sleduje rozněžněné páry, jak opouští parket. Takovej krásnej kluk! Drží tu holku kolem pasu. Prochází kolem. Jejich pohledy se na mžik setkají. Ten pohled byl vyzývavý, ale žádné jiskřičky. Tak asi nic.
Za půl hodiny kluk jde zase kolem. Tentokrát je sám a v očích se mu nějak leskne. Ano, jsou to jiskřičky! Přímo mu srší z očí. Olinka se napřímila a nepřestává sledovat jeho zraky. On sleduje ty její. Že by? Došel až k ní a hezky se usmál: „Ty si tu sama? Taková hezká holka?“ Ta druhá věta zněla spíš jako: „Tová hezgá olga.“ Olinka z jeho úst cítila líh neurčitých příchutí. Nevadí, hlavně že mu jiskří v očích. Byla celá natěšená, kdy ji vyzve k tanci.
„Jsem tu sama. Nikoho tu nemám.“
„Tak si poď zatancovat, Maruš,“ vzal ji za ruku.
„Ale já nejsem Maruš, jsem Olga.“
„To nevadí,“ vedl ji na parket.
Nehráli. Naštěstí kapela zrovna zasedala k nástrojům a spustila tu nejpomalejší skladbu ze svého repertoáru. On jí chytil kolem pasu a za pravou ruku a dal se do pohybu tak nepatrnými úkroky, že stáli víceméně na místě. Jeho ruka pomalu a lehce padala ze zad až hodně dolů, kde se nenápadně zachytila. Tak lehce....jako vánek. Opravdu, skoro necítila, jak jí drží. Zajásala podruhé. Díval se jí přes rameno jiskřícíma očima. Začínala být spokojená a na sebe hrdá. Koukejte holky, já mám kluka. Dotančili a Karel, jak se představil, ji zase táhl za ruku pryč.
„Hele já si skočim na hajzl, jó?“
„Jasně. No já taky,“ usmívala se blaženě a čekala, že ji pak doprovodí domů.
„Tak se tu sejdeme jo?“
Kývla a šla. Na záchodě zkontrolovala svoje vycpávky a nařasené řasy ještě trochu přiřasila. Karel už čekal. Oči se mu teď zase leskly trochu jinak.
„Já musim bejt do dvanácti doma, víš,“ čekala s tlukoucím srdíčkem co on na to.
„Tak brzo? Ještě ne,“ škemral.
Usmívala se.
„Tak já tě doprovodim. Poď, ať teda nepřídeš pozdě.“
Zase jí chytl za ruku a vedl ven. Ohlédla se za sebe. Na velkých hodinách ukazovaly ručičky jedenáctou. Zvítězila. Půjdou přes louky a lesy.
Karel mluvil už zase zřetelně, ale ten, komu zářily v očích hvězdičky, byla Olga. Karlovi prosvítala z obličeje jistota. Asi si také myslel, že má tu pravou. Rychlými kroky ji táhl z dosahu lampy, hluku a případných kolemjdoucích. Teprve když se zaprášená asfaltová cesta proměnila v polní zaprášenou cestu a minuli poslední plot vesnice, Karel zpomalil. Olga zajásala potřetí. Karel ji objal kolem ramen a jen se tak tiše usmívali.
„Marie?“
„Olga prosim tě, neřikej mi Marie.“
„Promiň Olinko,“ znělo prosebně.
Usmála se na něho. Pohladil ji po vlasech. Měsíc si půjčil trochu slunce, aby nad dvěma spiklenci neztratil kontrolu. Šli dál. Olinka opět sledovala špičky bot. Tentokrát dva páry. Těšilo ji to. Ocitli se v půli cesty, která obcházela vesnici polem a mířila k Olinčině domovu. Před nimi se blížila odbočka k lesu.
„Oli nechoď ještě domů, projdeme se,“ zase prosil.
„Já musim domů,“ podle pravidel vyslovila Olinka s obavou, aby se s ní Karel nerozloučil.
„Ještě ne,“ držel ji za ruku. Usmívala se jako ten měsíček.
„Tak ještě chvíli,“ svolila a beze slov odbočili k lesu ruku v ruce.

„Nesednem si?“ položil Karel cílenou otázku, když uvidět mezičku bez mraveniště. Na odpověď nečekal a usadil si Olinku na bundu vedle sebe.
„Bude ti zima,“ Olinka chce konverzovat.
„Nebude. Sem chlap, ne?“
Zase se usmála.
„Oli?“ naklonil se k Olince v domnění, že už ho dost obdivuje a lehce, alkoholicky ji políbil. Dívali se do svých očí. Olinka se nebránila a Karel tím nabyl jistoty, než ji položil dlaň na tvář a konečně se líbali. Olinka se ocitla minimálně v sedmém nebi, ale věděla, co přijde dál a byla trochu nervózní. Záležitost něžná, přesto však nabrala rychlý spád. Karel zjistil, že pravděpodobně nebyl první, ale tenhle večer mu to vůbec nevadilo. Vášně byly ukojeny. Přešťastná Olinka ležela ve studené trávě a nechávala si hladit bříško, než si ovšem vzpomněla, že už pravděpodobně je příliš hodin na to, aby přišla domů včas. Rychle se oblékala a vysvětlovala pomalému Karlovi, že už musí jít. Nechala ho tam samotného. Ani si to neuvědomila. Karel byl trochu zaražen a za chvíli zjistil, že i zklamán Olinčiným útěkem. Ale ve svůj prospěch musel uvést fakt, že nemusí projít závěrečným vymlouvacím kolem. I když v tomto případě mu to nějak chybělo. A možná by se s Olinkou i sešel podruhé. No nic.
Olinčino příchodu si nikdo nevšiml. Mohla vklouznout do postele a spokojeně snít znovu a znovu o Karlovi. Až teď si uvědomila, že se vlastně na ničem nedomluvili. Nemohla zavřít oči. Přemýšlela, jak ho kontaktovat, kde se s ním potkat. Jedině zase v pátek. Musí tam jít a ohromit ho ještě víc. Druhý den celý prozpívala a protančila. Byla si příštím pátkem tak jistá. Konečně tu byl. Zase ta horečnatá snaha o dokonalost. Netrpělivá Olinka se ale přesto zachovala jako dáma a do hostince dorazila až k deváté hodině. Koupila si žlutou limonádu a mezi bujnou mládeží vyhlížela Karla a těšila se, až od něj přede všemi dostane pusu sladkou jako vanilková zmrzlina, kterou má tak ráda. Karla brzy našla, ale úsměv vyprchal a vrhat se k němu už vůbec nechtěla. Právě odtahoval své vlhké rty od rtů vysoké tmavovlásky. V tom samém okamžiku si všiml Olinky. Na moment znejistěl. Ale jako správný chlap pohotově dělal, že ji nevidí a nenápadně se s kráskou rozloučil. Olinka nečekala, že za ní přijde a ani o to už nestála. Rozhodla se, že hned neodejde jako uražená naivka. Ale do smíchu jí nebylo. Babičko, bábo, cos mi to poradila? Domýšlela si, že Karel je prostě typ kluka z města, světák, kterému žádná mladá dívka nemůže odolat. Asi nebyla daleko od pravdy. Chtěla dělat, že se baví, ale dokázala se jen zamyšleně mračit.
„Olinko? Ahoj. Jak je?“
Otočila se a troufalce počastovala nepříjemným obličejem. Ale jak se má mračit na Karla? Snaží se tvářit normálně: „Ahoj. Ty si tady?“
„No jo, čekám, jestli se ukážeš,“ zkoušel to Karel.
To Olinka nezvládne: „Nezkoušej to, jo! Nejsem úplně blbá.“
Stalo se, co Karel tušil.
„Oli. Vážně jsem čekal na tebe. Minule si tak utekla. Myslel jsem, že na mě kašleš,“ lhal, ale nebyl si jistý jak moc.
Olinka musela přiznat, že mu měla opravdu dát aspoň telefon. Teď se na něj nemůže zlobit.
„Já vim,“ sklopila zrak, „ale já fakt musela domů.“
Pokusil se ji vzít za ruku.
„Oli, bylo to minule fajn.“
Sám se divil, kde bere taková slova. Olinka se mu musela podívat do očí. Neuhýbal.
„Nechceš zase dneska doprovodit domů?“ na tváři se mu objevovaly náznaky úsměvu. Nechtěl, aby to vyznělo tak, jak to vyznívá. Olina se snažila to tak nebrat.
„Hm,“ jen pokrčila rameny.
Vzal ji zase za ruku a zmizeli ve tmě. Celou cestu nepromluvili, jen se tak drželi. Až před domem se na sebe zase podívali.
„Zavolám ti. Dáš mi číslo?“ vzdal se sám sobě.
Prostě ji chtěl zase vidět a nechtěl vysvětlovat proč. Pokoušel se zapamatovat si šest číslic. Tužku neměl. Olinka opět začala věřit, že to je ten pravý.
„Tak ahoj.“
„Ahoj.“
Ani pusu si nedali. Karel si netroufl. Nezmohl se už na jediné slovo. Ještě jednu věčnost se díval za Olinkou zmizelou v ošklivém baráčku a sám zmizel někam směrem do polí.