LOVEC

Muž má prý od přírody vrozenou touhu  lovit. Když zří kořist v podobě ženy, instinkt mu káže dobývat. Já, jelikož jsem právoplatná součást přírody, nemohu tedy zůstat pozadu..

Dojedl jsem, povstal k odchodu a pak jsem jí spatřil. Usedl jsem opět na židli a s vyvalenýma očima ji pozoroval. Byla krásná a úžasná. Sledoval jsem její hnědé oči, podobné jako vyzvracená oříšková čokoláda, její dlouhé blond vlasy, barvou připomínající prošlý vanilkový jogurt a její ústa jak šťavnaté, červené třešně, které by přilákaly nejednoho ptáka či červa. Seděla tam u stolu, shodou okolností u toho samého co já, přímo naproti. Setřel jsem tedy sliny, jenž mi tekly po bradě, povstal, jako ledabylým krokem obešel stůl, přisedl si k ní a nabídl, zda-li si spolu někam nevyrazíme. ,,To bys musel vypadat jinak a nebo mít po kapsách milióny", dostalo se mi nejasné odpovědi. Jak jinak? Proč jinak? Nechápal jsem její požadavek a mezitím co jsem přepočítával své jmění po kapsách, ona zmizela. Nastrkal jsem tedy mince zpátky do tepláků a smutně opustil prostory naší závodní jídelny.

Po práci jsem ji uviděl znovu a vydal se nenápadně za ní. Když nastoupila do autobusu, posadil jsem se nepozorovatelně vedle ní. ,,Dobrý den. Revize jízdenek", ozvalo se záhy z uličky. ,,..V pořádku slečno, děkuji. Pane, ještě vy. Vaši jízdenku, prosím!". Tušil jsem, že je zle a pro zvýšení nenápadnosti jsem si vyndal prst z nosu. Když mě však nezamaskovala ani bunda přes hlavu, pokusil jsem se schovat pod sedačku, ale ani to nepomohlo. Našli mě, násilím vyndali a vynesli.

Další den po šichtě jsem opět čekal schovaný za objemným tělem naší vrátné a sotva prošla moje kořist, vydal jsem se opět na lov. ,,Co to děláte?!", ozvalo se nade mnou, když jsem si lehal na zem, abych se mohl špiónsky plížit a já si všiml, že se mi zachytila karabina od klíčů za gumu u tepláků paní vrátné, čímž jsem ji nechtěně vysvlékl do trenýrek. ,,Puberťáku jeden, chlípnej!", stála nade mnou a křičela. Omluvil jsem se tedy a za pomoci pětice spolupracovníků jsme natáhli gumu zpět kolem jejího těla. Ale jelikož to byla velká časová ztráta, dohnat svou kořist jsem již nestihl.

Svou krásku jsem potkal až další den opět v jídelně. Posadil jsem se vedle ní, pozval ji na rande a na důkaz, že by se se mnou měla dobře, jsem jí přidal do její porce pár lžic ze svého talíře. Nechápu, zda-li jsem něco neudělal špatně, ale mé činy se nesetkaly s takovým pochopením, jaké jsem očekával a já dostal facku až jsem s sebou lehnul. Když jsem si původně sedal na místo ani jsem si nevšiml, že další tři židle vedle zabírá obědvající vrátná, v jejímž klíně jsem se po facce probral. ,,Zase ty?!… Říkej mi Jaruško", pravila vlídně vrátná a pohladila mě po tváři. ,,Mimochodem, dělám do pěti, tak co si pak vyhodit spolu z kopýtka? Co ty na to, lišáčku?" Pokývl jsem.

Svou mužskou úlohu jsem splnil na výbornou, neboť čím větší úlovek, tím lepší lovec.