|
„To nemůžete trochu uhnout, prosimvás?“
„Pardon,“ zamumlal a kousek ustoupil, aby ta nerudná baba mohla vystoupit z tramvaje. V duchu jí pak nadával až do Podolí.
Trochu to pomohlo.
Na Kublově ho dav omladiny mířící do bazénu v podstatě vyndal až na ostrůvek. Jindy by mu ti ukřičení dorostenci asi nevadili, ale dneska… Užíral se jimi, jejich okatá, do světa vytrubovaná bezstarostnost ho ubíjela. Prodíral se zástupem těch smradů k semaforům a ulevoval si alespoň tím, že občas některému vrazil loktem do žeber.
I to trochu pomohlo. Ale zdaleka ne dost.
Chladné podzimní odpoledne se mu usadilo za krkem a v rukávech a cucalo mu zpod bundy energii jako malinovku. Jeho oblíbený pohled na Dívčí hrady byl toho dne bezútěšný jako všechno, mlha setřela z kopce barvy a nechala ho stát nad řekou jako nedokončenou kulisu.
Už aby byl zítřek a měl to všechno za sebou. Jenže jestli dnes večer zase nepřijde…
Seděl u večeře a přemýšlel. Probíral všechny možné důsledky toho, co se chystal udělat, a stále ho napadaly nové a horší. A nejhorší. Kolem šesté se konečně rozhodl, že dá věcem volný průběh, ať už to dopadne jakkoliv, a tím rozhodnutím ho posedla nervozita. Začal pobíhat po bytě, otvíral a zavíral skříně v předsíni i ložnici. Občas se zastavil, zauvažoval a zase se dal do pohybu, protože čas letěl.
V devět večer se už podruhé přistihl při dřímotě. Nemohl si dovolit usnout, potřeboval být bdělý a připravený. Vstal z křesla pod lampou a šel si uvařit kafe. Postával u sporáku, díval se na hodiny na zdi a zlost v něm pomalu vzlínala rovnoměrně se sílícím hukotem v konvici. Jestli dneska zase…
„Ahoj.“
Neslyšel ji přicházet. Najednou prostě stála v pokoji, flaušový kabát rozepnutý, a stahovala si rukavice z prstů.
„Ahoj.“
Už si zvykl, že vstupovala do obýváku v kabátě nebo alespoň s kabelkou či deštníkem, snad aby zdůraznila samotný fakt příchodu. Fakt, že teď tu je a předtím nebyla. Zvykl si, což ovšem neznamená, že pochopil důvod. Upřímně řečeno, ani po něm nikdy nepátral. Raději.
Hodila flaušák i rukavice do křesla a sama se usadila na gauči, nohu přes nohu. Dívala se, s tím svým lehounkým úsměvem, jak si sedá naproti, lokty na kolenou, hrnek s kávou v dlaních.
„Jak se máš?“
„Kdes byla skoro celej tejden?“
„Tak různě, znáš to. Je toho na mě v poslední době nějak moc…“ Zaváhala, jako by jí teprve teď došel ten hněvivý podtón jeho otázky. „Děje se snad něco?“
„Co by se mělo dít?“
„Nevím, připadáš mi nějak naštvanej. A neodpověděl jsi mi, jak se máš.“
„Fajn.“
Ticho. Zacinkal lžičkou v hrnku, trochu upil. Cítil její oči.
„Zlobíš se? Stavila bych se už předevčírem, ale…“
„Čekal jsem na tebe, potřebuju si s tebou promluvit.“ Podíval se na ni, konečně, ale v duchu jako by pevně zavřel víčka a zatnul dlaně do pěstí. Nadechl se.
„Někoho mám.“
A zase ticho, jen pohledy a ta dvě slova, vznášející se pod stropem pokoje jako nafukovací balónky.
Opřela se pohodlněji a založila ruce na prsou. Stále měla na rtech ten slabý úsměv, ovšem úsměv, ve kterém se zvolna začínalo rodit cosi špičatého.
„Takže někoho máš. A dál?“
„Co chceš slyšet? Máme se rádi a… prostě… chtěl bych začít znova. S ní.“
„A to znamená jako co? Že odcházíš?“
„Ne.“
„Ale vždyť jsi teď říkal…“
„Chci, abys odešla ty.“
Už se neusmívala. „Cože?“
„Slyšelas…“
„To s ní jako hodláš bydlet tady, v našem bytě?“
„Tak zaprvé a především – je to můj byt, nezapomínej. A za druhé – můžeš mi laskavě říct, čemu se tak divíš? Cos čekala, po tolika letech? Jsem tady na všechno sám, ty si přijdeš, jenom když se ti to zrovna hodí a…“
„Víš dobře, že mě povýšili a kolik mám teď práce. Nejsi totiž na světě sám, víš, miláčku?“
„Jenže mě už to prostě nebaví. Nebaví! Aby sis sem chodila jen tak, jak se ti zamane, bez ohlášení, bez…“
To jí zvedlo z křesla. „Mám snad čekat na písemnou pozvánku, abych mohla přijít domů? A to myslíš vážně?!“
„Necháš mě prosím tě domlu…“
„Jsi můj manžel, proboha! To se mám…“
„Ne! Já už dávno nejsem tvůj manžel a ty nejsi moje žena, víš? Stejně jako tenhle byt není tvoje doma, nýbrž jen a pouze moje doma. Jak dlouho myslíš, že se tohle dá vydržet, krucinál?!“
„Aha, tak já už nejsem…? To snad není pravda!“ Stoupla si přímo před něj v dramatické póze. „A co tedy jsem, můj milý, když ne tvoje žena, hm?“
„Ježišmarjá, především jsi už čtyři roky mrtvá!“
Otevřela pusu, ale v té samé chvíli zjistila, že proti tomuhle zjevnému faktu nemá argument. Prohrábla si vlasy v gestu bezmoci, přešlápla na místě, pak se pomalu vrátila ke křeslu a klesla do něj – kámen by se ustrnul nad tou zlomenou osobou. Vlastně duchem.
„Takže – co teď?“ V jejím pohledu byla naděje, prosba, ať už se konečně dá do smíchu a řekne, že to všechno byl jenom hloupý vtip. Že to tak nemyslel.
Nevyslyšel ji.
„Jak jsem řekl. Chci, abys odešla a už se nevracela. Nikdy,“ trochu mu selhal hlas. Bylo to těžší, než čekal. A nejen proto, že seděla tak tiše, ruce v klíně, hlavu sklopenou, odevzdanost sama. Nejen proto. Díval se na ni a vzpomínal na tu šťastnou chvíli, kdy se mu vrátila. Na to opojné vědomí, že jejich láska je silnější než smrt a osud a vůbec všechno, co se mezi ně vetřelo. Jenže teď…
Mlčela dlouho.
„Dobře. Když chceš.“
A najednou tu nebyla. Ani ona, ani kabát, jen on s nedopitým kafem a jejím hlasem doznívajícím mezi stěnami obýváku.
V duchu si přehrával ten rozhovor. Vybavoval si tvář své manželky, tón jejích slov, barvu hlasu.
Váhal.
Teprve když ho hrnek zastudil do dlaní, vstal. V předsíni vyndal ze skříně dva velké kufry, do kterých předtím sbalil to nejnutnější. Vypnul plyn i pojistky, pro jistotu.
Bundu si oblékal už na chodbě.
Před domem právě položil kufry na chodník, aby se mohl zapnout u krku, když se z oken nad jeho hlavou ozval zvuk tříštícího se skla.
Tipoval to na šampusky. | 
