Sakra, je to tady. Dostalo mě to. Už zase! A to jsem sem šla s přesvědčením, že budu tvrdší křemene. Nenápadně zakláním hlavu a snažím se slzy zamknout za víčky. Nepovedlo se. Vytryskly, horké a mokré se valí po tvářích a vsakují do roláku. Ve snaze odpoutat se od smutku použiji další fintu, hlavu skloním, vlasy mi milosrdně zahalí tvář a začínám hrabat v kabelce. V duchu komentuji obsah-tady mám mobil, klíče mám tady a tady žvýkačky, a tady... S úlevou nahmátnu balíček kapesníků, jeden vytáhnu a tu se ke mně blíží s omluvným gestem cizí ruka zleva, jo, mám pochopení, jen si nabídněte. Hlavně že v tom nejsem sama. Okolo se ozývá tiché posmrkávání, popotahování, většina lidí tady si otírá oči. A já - já už taky brečím skoro bez zábran.

   Cestou domů jsem naprosto ochromená. Kdykoliv si vzpomenu (vzpomínám nepřetržitě), zase začínám polykat slzy. A proč? Je konec, ne? Vzpamatuj se! Nejde to.Ostatní cestující v autobusu na mě vrhají kradmé, někteří přímé pohledy, plné soucitu. Tuším, že si představují, jaká tragedie mě mohla potkat. Chudák ženská, asi ji opustil...nebo že by jí někdo umřel? Skrz slzy se usmívám, chtěla bych jim říct (ale neřeknu), že je mi náhodou strašně krásně, byla jsem totiž na filmu Good Bye Lenin.