Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 1.12.
Iva
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Paní Steinová
Autor: bangabasawa (Občasný) - publikováno 9.1.2001 (10:26:21), v časopise 10.1.2001
Paní Steinová

„Dobrý den, paní Steinová.“
Prosklenými dveřmi nákupního centra vešla postarší dáma s přibarvenými vlasy. V obličeji byla stále svěží a jen málo kdo by uhádl její pravý věk, ovšem krk jej nemilosrdně prozrazoval. Pohlédla na zdravícího mladíka za běloskvoucím pultem a její nalíčené rty se roztáhly v upřímný úsměv.
„ I vám dobrý den, Jindro!“
Tak krásný a mladý muž. Pomyslila si při pohledu na hezkou tvář mladíka. Jak by se asi vyjímal na mém holandském sofa, mezi tou spoustou arabských polštářků.
„Dnes to bude něco většího, paní Steinová?“ zdvořile se otázal sympatický mladík.
Tereza Steinová se zarděla.
„Však vy dobře víte, Jindro!“ odtušila rozpačitě a lehkým elegantním krokem došla blíže k pultu.
Mladík pohlédl na veliké ručičkové hodiny na zdi.
„Á, promiňte! Úplně jsem zapomněl. Jistě, už jsou tři. Dnes mi to rychle utíká.“
Nespouštěl z očí zářící brož v klopě kabátu paní Steinové.
„Jindřichu, zvyk je železná košile, zvláště v mém věku. Ještě, když manžel vlastnil obchod dole ve městě, denně okolo třetí jsem scházela dolů z bytu, jež byl v patře nad obchodem, projít se mezi regály…jestli mi rozumíte…popovídat si se zákazníky a zaposlouchat se do těch roztodivných zvuků. Obchod mu po válce bohužel vzali. Vše bylo rázem pryč. Bylo to smutné, dokonce i lidé posmutněli. Ale dnes, dnes jste tady všichni usměvaví a já se mohu znovu procházet mezi regály jako dřív…jako by vše bylo zase mé! Promiňte, jistě jsem vám to již jednou vyprávěla. Vím, že mi rozumíte…“
Mladík se naklonil přes okraj pultu blíž k paní Steinové a polohlasem řekl:
„To nic paní Terezo, vždyť my jsme tady pro vás.“
„Jsem vám, milý Jindro, velice zavázána. Pozdravujte ode mne pana ředitele. Víte, že mi připomínáte jednoho pokladního z manželova obchodu?“
Jeho snědá pleť nahého těla by nádherně ladila s kůží mého holandského sofa. Blesklo jí hlavou.
Znovu se zarděla.
„Nebudu vás již déle obtěžovat.“
Rozloučila se paní Steinová. Uchopila nákupní vozík a elegantním krokem se vzdalovala. Mladík zpozoroval záblesk zlatých prstenů na její ruce.
„Příjemné chvíle, paní Steinová“.
Zavolal za ní a pohledem ještě sklouzl na její povadlé pozadí vtěsnané do kožených kalhot.
Tereza Steinová zlehka vplula mezi regály naplněné různým zbožím. Hlavu měla vzpřímenou a pozorně naslouchala rytmickému klapotu vlastních podpatků.
‚Ta dlažba se leskne jako vodní hladina. Je bílá jako zamrzlý rybník. Jako ještě malé děvčátko jsem si po takové klouzala. Jak jsem bývala šťastná! Mám doma v kuchyni stejnou dlažbu. Barvy bílé, snad jen rozměr kachlic je trochu jiný. Wili ji měl také rád. Wili byl velice čistotný.‘
Zamyšlená zvolna plula dál, hlouběji do útrob obrovské nákupní haly. U polic s kuchyňskými potřebami se zastavila. Brala do rukou různé nádobí, až jí v ruce zůstala plastová salátová mísa. Pomalu si ji prohlížela.
‚Tohle nádobí je přeci krásné. Je velice praktické. Jistě by v téhle bílé míse dobře vypadal můj španělský salát. Ten kontrast rudé barvy kapií a rajčat se sněhově bílou barvou mísy. Wili by měl radost. On měl smysl pro barvy, ač sám se odíval jen v černou. Černá, říkával, je barvou mého života. Chudák, rodinu mu povraždili a on zůstal sám. Tuhle mísu si vezmu. Hned zítra do ní udělám španělský salát. Rudá a bílá…‘
Zastrčila bílou plastovou mísu do objemné kožené tašky s mosaznou sponou. Pomalu šla dál a poslouchala tlumenou hudbu doléhající k ní z reproduktorů.
‚Rajská hudba. Jako by ptáci ševelili v korunách stromů. Myslím, že je to Vivaldi. Geniální skladatel. Hráli nám jej s Wilim na svatbě. On měl rád vážnou hudbu, zvláště Vivaldiho. Bylo mi tehdy teprve sedmnáct a on měl třicet. Byl vysoký a tmavý, v tom černém obleku vypadal nádherně. Nosil celý život černý oblek, i v rakvi jej měl… Každý den s ním byl pro mne jako svatební.‘
Z proudících myšlenek ji vytrhl pohled na stěnu plnou zrcadel. Světlo se v nich lámalo a prostor zvětšoval. Došla k nim blíže. Byla tam zrcadla velká s vestavěnými lampami, zrcadla s rytinami a malbami, ale i zrcadla docela obyčejná a malá. Tereza se postavila před jedno obzvláště veliké, poodstoupila a prohlížela si svůj odraz. Oči ji sklouzly na velikou zářivou brož v kopě kabátu.
‚Krásná brož. Je z Wiliho obchodu. Míval tam spousty broží, ale tahle byla vůbec nejkrásnější. Dal mi ji k výročí. Měla jsem ráda dárky a Wili to věděl. Dával mi je často jen tak, za to, že jsem, jak říkal. Tohle zrcadlo je famózní. Všechna ta zrcadla jsou krásná. Mám jich doma spoustu. Ráda se v nich prohlížím. Vidím jak stárnu, jak se mi kalí zrak, ale nejsem s nimi nikdy sama. Zrcadla mají velkou moc…Wili!‘
Paní Steinová vykřikla, když v zrcadle spatřila vysokého hubeného muže s upraveným knírem a uhlazenými vlasy. Prudce se otočila.
‚Ovšem to je nádhera!‘
Překvapený výraz ve tváři vystřídalo okouzlení. Stála před regálem se svícny.
‚Zbožňuji svícny. Když ještě žil Wili měli jsme jen jeden. Židovský šestiramenný svícen. Krásná práce z ryzího stříbra. Tyhle jsou docela jiné. Skleněné, dřevěné a tento kovový s indickým motivem je velice pěkný. Wili svůj svícen zapaloval jen o šábesu. Jaká škoda, vždyť svíce jsou tak krásné. Tlumené světlo plamene si pohrává s předměty v pokoji, že vypadají docela jinak, než ve světle elektrickém. Nebyla jsem nikdy v Indii, ale při pohledu na ten svícen jako bych tam už někdy byla. Musím dnes večer zapálit svíci za mne i za Wiliho. Jeho svíce už dávno dohořela. Je to krásná práce, ten indický si vezmu a dám jej na starobylou komodu v mém pokoji.‘
Dvěma prsty odepnula mosaznou sponu těžké kožené kabely a opatrně uložila svícen vedle umělohmotné mísy. Stále ještě skloněná nad otevřenou kabelou ucítila něčí pohled. Napřímila se a uviděla malé děvčátko, jak na ni překvapeně zírá.
‚Copak maličká? Ztratila ses mamince? Připomínáš mi mou dcerku. Bohužel už nemůže vidět tu nádheru, co jí tady kolem je. Utíkej za maminkou, jistě má už o tebe starost‘
Pohladila děvčátko po vlasech rukou plnou těžkých zlatých prstenů. Děvčátko ji věnovalo plachý pohled a rozběhlo se za svou matkou.
‚Jistě dnes nebudu moci usnout‘
Vrátila se paní Steinová zpět ke svým myšlenkám.
‚V tomhle počasí nemohu nikdy usnout. Vidím, že prášků na spaní je zde dost. Nemám v ně důvěru. Je to jed, který jen klame tělo. Wili spával dobře a nesnášel mé probdělé noci. Nemám mu to za zlé. Jak mě mohl chápat, když netrpěl tímhle nešvarem? Říkal, že s takovou brzy umřu a nyní je sám v pánu. Smrt nemůže nikdo předvídat. Ani Wili to nedokázal. Sny přivolá jen sladké červené víno. Alespoň můj děda to říkával. Snad, že jsem ze stejné krve, působí tento lék i na mne.‘
Právě procházela okolo regálů s vínem.
‚Tolik vína jsem viděla naposledy ve sklepě u paní baronky. Byla to Wiliho známá a pozvala nás krátce po svatbě na návštěvu. Tyhle levná vína jsou odporná.‘
Zdvihla oči k horním policím, kde byla v řadě srovnána drahá vína.
‚Ale tady jsou vína vybraná. Ráda bych nějaké portugalské. Piji ho od dob, kdy jsem navštívila Lisabon. Portugalská vína jsou hustá a mají jiskru, říkávala to i paní baronka.‘
Paní Steinová se natáhla pro láhev vína s pestrou etiketou a zasunula ji do kožené tašky s mosaznou sponou.
‚Myslím, že jsem toho dnes viděla už dost. Jsem i trochu unavená. V mém věku není třeba nic přehánět. Zítra určitě navštívím oddělení s květinami, ráda bych si s nějakou udělala radost.‘
Zamířila zvolna k pokladnám, poslouchala směsici hudby a klapotu vlastních podpatků. Pojednou si všimla hloučku lidí, který se nad čímsi skláněl. Lidé po sobě něco pokřikovali. Rozhodla se, že půjde blíž.
V lesku bílé dlažby ležel muž. Vypadal, že je mrtvý.
„Je mrtvý, dělejte něco!“ křičel hlouček v panice.
„Já to všechno viděla, najednou se skácel a bylo po něm!“ volala nějaká paní.
„To bude infarkt, toho je dneska všude plno“ flegmaticky dodával postarší pán.
Tereza pozorovala vyděšené obličeje.
‚Tomu už nikdo nepomůže. Já smrt viděla na vlastní oči. S tímhle mladým mužem je amen. Smrt nejde předvídat. Toho mladíka zastihla tady a to měl veliké štěstí. Umře obklopen tou spoustou věcí denní potřeby. Mnohé z nich jistě vlastnil. Alespoň se s nimi rozloučil. A ti lidé, jak se bojí jen pohlédnout na smrt. On se jim díval do očí, když umíral. Život a smrt, jak krásný kontrast...‘
Znovu si prohlédla obličeje okolostojících.
‚A ta rajská hudba. To je jistě Vivaldi. Wili ho miloval. Hráli nám jej na svatbě a ten mladý muž má to štěstí, že při jeho tónech může zemřít. Takovou smrt bych si také přála. Bylo by to mé poslední přání...‘
Pomalu s nákupním vozíkem projela okolo pokladny. Paní pokladní zdvihla smutný obličej a nahlédla do prázdného košíku. Přinutila se k úsměvu.
„Nashledanou Jindro!“
Zavolala paní Steinová na mladíka za pultem.
„Přeji vám hezký den, paní Steinová. Doufám, že návštěva byla příjemná!“
Paní Steinová si poupravila přibarvené vlasy a na mladíka se usmála. On se usmál také.
„Nevím pane řediteli, jestli děláte dobře. Počínání té ženské není pro náš megamarket zrovna nejlepší reklama.“
Prošedivělý muž hovořil váhavě a přitom na jedné z mnoha televizních obrazovek sledoval paní Steinovou, jak dává do kožené kabely láhev červeného vína.
Ředitel, muž vysoké hubené postavy a upraveným knírem, kouřil cigaretu. Levou rukou mimoděk smetl smítko z černého obleku s růží v klopě.
„Taky nevím. Musím se přiznat, že je mi té ženy líto. Navíc vše koncem každého měsíce vyrovná. Prý je dost sama, nikdy se nevdala a neměla děti. Nevím jestli jí pomáhám, nebo prohlubuji její smutek...“
Vypustil obláček modravého kouře, který se rozptýlil ve světle zářivek.
Tereza Steinová vstoupila do svého bytu. Do chodby zavanul teplý vzduch vonící kořením a voskem. V síni si nazula flaušové bačkory a sundala tmavý kabát s velkou broží v klopě. Cestou do kuchyně se zastavila před velikým zrcadlem sahajícím až k zemi. Pohlédla na sebe a poupravila své přibarvené vlasy pocuchané větrem. V kuchyní zamířila rovnou ke skříni, ve které bylo pečlivě srovnáno kuchyňské nádobí. Na jedné z polic stály salátové mísy různých rozměrů, ale od každé z nich po několika kusech a všechny v bílé barvě. Ještě stále byly opatřeny cenovkami. Tereza našla mísy se stejným průměrem, jaký měla právě ta, kterou donesla. Vytáhla ji z kožené kabely a uložila k ostatním. Potom otevřela vyřezávaná dvířka menší skříňky zavěšené na zdi, vytáhla z kabely láhev portugalského vína a dala ji do skříňky mezi ostatní láhve stejné značky, jimiž byla skříňka téměř zaplněna. Bylo tam i několik načatých lahví. Jednu z nich Tereza vytáhla a z police vzala skleničku. Na zdech jejího malého pokojíku byla spousta zrcadel, ve kterých se mihla její postava. Všechny předměty v pokoji, zrcadla, obrazy, komoda i holandské sofa byly opatřeny cenovkami. Mnohdy velice starými a zažloutlými, jindy poměrně velkými s poznámkami a různými instrukcemi. Tereza postavila koženou kabelu na stůl, nalila si do sklenice víno a pustila gramofon. Pokojem se vznesly Vivaldiho sonety. Na chvíli ustrnula v okouzlení nad krásnými tóny. Potom znovu sáhla do útrob velké kožené kabely a vytáhla indický svícen. Chvíli na něj jen tak se zalíbením hleděla a pročítala indické nápisy na podstavci. Na dubové komodě u zdi stálo mnoho všelijakých svícnů, všechny byly opatřeny cenovkami a různými cedulkami, které se daly zvířeným vzduchem do pohybu, když Tereza nový svícen postavila mezi ostatní. Ze šuplíku vytáhla dvě bílé svíce, napíchla je na ostny v miskách a zapálila knoty. Elektrické světlo bylo rázem zbytečné, zhasla jej a usadila se do holandského sofa. Očima bloudila po zrcadlech, ve kterých se odrážely stovky plamínků, pozorovala stíny na zdech, které vrhaly ještě stále se pohybující cenovky a cedulky na svícnech, až se nakonec zahleděla do sklenice s červeným vínem. Konečně uslyšela kroky. Slyšela, jak si v předsíni někdo sundává kabát a zouvá boty. Zavřela oči. Zavrzaly dveře a obličej ji pohladil závan vzduchu. Wili byl doma.


Poznámky k tomuto příspěvku
godzilla (Občasný) - 10.1.2001 > Fantastický! Nejlepší,co jsem tu čet
Body: 5
<reagovat 
Lian (Občasný) - 10.1.2001 > Sááákra..........nemám slov. Vážně skvělý. To se jen tak nevidí. Jsem v úžasu, vážně :-)
Body: 5
<reagovat 
Mišpule (Občasný) - 10.1.2001 > Opravdu výborně napsané. Jedna jednoduchá dějová linie je spojována se statickými useky (vzpomínky a uvahy) a velmi kvalitně zpracována, nechybí zde ani pointa celého příběhu.
Líbí, moc...
Body: 5
<reagovat 
HACKMAN (Občasný) - 15.1.2001 > připojuji se, zařazuji do bulletinu
Body: 5
<reagovat 
Martin (Stálý,Redaktor) - 16.1.2001 > Tedy smekám, popsat takto mistrnně atmosféru, kde není skoro žádný spádný děj ... člověk to četl jedním dechem ...vážně hodně dobrý ...
Body: 5
<reagovat 
farářskej (Občasný) - 23.2.2001 > Smutná, tak smutná povídka... Nevím proč mi připomněla zrovna "Spalovače mrtvol".
Snad jen jedna věc: nerad vypadám jako šťoura, ale o menoře se vždycky tvrdí, že je sedmiramenná
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter