KOŠILE

Přesně v šest hodin zazvonil budík. Pan Očičko vstal a naučeným pohybem jej zaklapnul. V šest nula dva už stál v koupelně před zrcadlem a protíral si své zarudlé oči, v šest nula tři si vymačkával svou bledě zelenou zubní pastu na svůj bledě modrý zubní kartáček. Ve čtvrt na sedm otevřel skříň a spokojeně se zahleděl na své sněhobílé košile, které byly naskládány přesně jedna na druhou. O půl sedmé byl již ustrojen a sedl si do kuchyně ke stolu, aby si snědl svou desetiminutovou snídani. Ve tři čtvrtě zamykal dveře svého bytu  a v sedm hodin odemykal dveře své kanceláře v bance, kde již dlouhá léta pracoval jako úředník.

Práce mu vyhovovala. Vykonával ji s přesností a pečlivostí sobě vlastní. Za ty roky na něj nebyla ani jedna stížnost, nadřízení s ním byli spokojeni a zákazníci se k němu rádi vraceli. I tentokrát, stejně jako každý den, ve čtyři hodiny odpoledne zavřel poslední spis a odcházel domů, kde si uvařil večeři a přečetl noviny. V osm hodin odešel do koupelny. Svlékl si svou košili a opatrně ji pokládal do koše na špinavé prádlo. O půl deváté už  ležel v posteli a bral do rukou rozečtený román. Za hodinu zavřel knížku, zhasl lampu a usnul.

                                                                                   * * *

Druhý den přesně v šest hodin zazvonil budík a pan Očičko jej naučeným pohybem zaklapnul. Odešel do koupelny, vyčistil si zuby a ve čtvrt na sedm otevřel skříň. Stejně jako včera se spokojeně zahleděl na své sněhobílé košile. Natáhl se pro tu, která ležela úplně nahoře, ale v půli pohybu mu ruka klesla zpět. S hrůzou hleděl před sebe a nemohl uvěřit vlastním očím.

V náprsní kapse, která bývala kdysi čistá a hladká, zela obrovská díra, z níž trčela zpřetrhaná vlákna. Pan Očičko se rozklepal a na čele mu vyrazil studený pot. Kdo mohl udělat tak ohavný čin? Napadlo ho, že vrah nemůže být jistě daleko. Nervózně sebou škubl a začal se rozhlížet po pokoji. Nahlédl za dveře i pod postel, ale nikde nebylo po pachateli ani stopy. Pan Očičko byl velice neklidný. Ruce se mu třásly a měl strach. Zároveň ale začal dostávat i vztek. Kdo se mohl opovážit? Ve tři čtvrtě na sedm si vzpomněl, že se stále ještě neoblékl. Se slzami v očích odložil zohavenou košili na postel a vytáhl druhou v pořadí. Ten den přišel do práce deset minut po sedmé. Jeho příchod sledovaly udivené pohledy.

Pan Očičko si sedl za svůj pracovní stůl a nedůvěřivě se rozhlížel kolem sebe. Přistihl svou kolegyni, jak jej upřeně pozoruje. Když se ale jejich oči setkaly, nervózně a jakoby provinile ucukla. Že by něco o té záležitosti věděla? Že by měla špatné svědomí? Mohla to být ona? Mohla se dostat ke mně do bytu? Vždycky mně záviděla mé postavení a často chválila mé zářivé košile. Její zájem mě těšil, ale co když se jen snažila skrýt své úmysly? Včera odcházela domů dřív, měla tedy spoustu času vše si pečlivě připravit. Určitě to byla ona.

Do kanceláře vstoupil jeden ze stálých zákazníků. „Dobrý den, pane Očičko, jak se dnes máte?“ zeptal se a na tváři mu hrál podivný úsměv. Proč má tak dobrou náladu? Že by to byla škodolibá radost? Proč se zajímá o to, jak se zrovna dnes mám? Že by chtěl slyšet mé nářky? Že by se chtěl pokochat tím, jak mi ublížil, když se ke mně dnes vloupal a způsobil tu nevyčíslitelnou škodu? Jen počkej, chlape! Tohle ti jen tak neprojde! Dnes byl pan Očičko nezvykle nevrlý. Když už potřetí chladně a stroze odpověděl, zákazník se právem podivil: „Stalo se vám dnes něco? Vypadáte unaveně.“ Ještě se div! Vždyť je to stejně kvůli tobě! Ale až uvidíš, co já ti provedu! Za tohle mi zaplatíš!

Zákazník po chvíli odešel a ve dveřích se minul s ředitelem banky. „Pane Očičko, až budete mít chvilku, stavte se u mne.“ Že by i on v tom měl prsty? Pan Očičko se zvedl a šel do ředitelny. „Posaďte se, pane Očičko. Co je to dneska s vámi? Prý jste přišel pozdě a vypadáte unaveně. Nechcete si vzít dovolenou? Pěkně byste si odpočinul, prospělo by vám to.“ Aha, tak takhle je to! Byl to ředitel! Chce se mě zbavit! Ale takovou radost ti neudělám! Já ti to rozhodně neulehčím! „Myslím, že to zvládnu. Děkuji za nabídku. Mohu jít? Mám ještě spoustu práce.“

                                                                                    * * *

Ten den toho pan Očičko už mnoho neudělal. Stále přemýšlel nad příšerným zločinem, který byl dnes na něm spáchán, a o spravedlivém trestu pro toho ničemu. Netrpělivě čekal na čtvrtou hodinu. Hned spěchal domů. Neuvařil si večeři ani nepřečetl noviny. Celý večer seděl v křesle a přemítal o nejúčinnějším způsobu odplaty. Viník neujde trestu! Musí trpět stejně, jako trpím já. Ať to udělal kdokoli, bude pikat! Musím zavolat policii. No ano, že mě to nenapadlo dřív! Nebo případ raději vyšetřím sám? Policie by k tomu zločinci mohla být příliš  shovívavá. Pokusím se tedy záhadu vyřešit.