Setkání s Panem Dokonalým

Vycházím se psem na ranní venčení. Poměrně slušná zima, radši se pořádně zachumlám do šály. Procházím kolem zaparkovaných aut a zaregistruji, že nějaký, již od pohledu velmi sympatický muž si sedá za volant tmavěmodrého Volva. Podívá se mým směrem a zase vystoupí, posílá mi úsměv, zamává a vydává se směrem ke mně. Otáčím se za sebe, ne, poblíž nikde nikdo, takže vážně, ten chlap mával na mě. Vysokej, černovlasej, ostře řezané rysy, jak přichází blíž, vidím i jeho jiskřivě modré oči, ten je kráááásnej, můj vysněný typ,  ... Nejspíš ho zasáhlo moje charisma, vyzařující  i přes tu naducanou zimní bundu a šálu. Co kdybych se přece jen začala ještě žensky vlnit? Ne, ještě bych se  na tom sněhu a ledu natáhla a bylo by po kouzlu okamžiku. V duchu se pochválím, že jsem se stihla ráno učesat a lehce nalíčit, a už je u mě.

„Dobrý den.“ jé, a dokonce má příjemný hlas, ten muž je dokonalost sama. Sklání se k mému psovi a ten na něj kupodivu nevrčí, oba se radostně vítají, jakoby se znali od narození. Má rád psy, to je dobré znamení. Vzhlédne a s úsměvem říká:“ Mohl bych vás na chvilku obtěžovat?“ Ach a to zdvořilé chování, málem omdlívám.

Opětuji jeho úsměv a vstřícně špitnu, že ano.

„Mohla byste mi dát telefon? Na stanici, ze které ho máte? Víte, tahle rasa se moc líbí manželce, chtěl bych jí pořídit zrovna tenhle typ, co máte.“

Omdlela jsem.