Usazen na křídlech albatrose proplouvám nekonečně krvavě rudým vesmírem a do své malé bakelitové urničky sbírám hvězdný prach. Dotýkám se galaxií a mé ruce jsou spálené, ale ten dotek má své kouzlo, musím po nich šátrat stále dokola, je to k nevydržení.

  Betonový šíp náhle protne míchu albatrose a já padám. Není kam…

  A tak usazen na křídlech mrtvého albatrose proplouvám leskle stříbřitým kosmem, jenž má možná nejen konec, ale i začátek. A moje malá, malinká, nejmilejší bakelitová urnička je již po okraj naplněna. Zbyly mi jen dlaně, prsty jsem odevzdal mnoha doteky mnoha galaxiím, ale je to pro mne čest. Mám štěstí, podaří se mi na křídlech mrtvého albatrose vplout přímo do zemského povrchu. Ale všude jen temně černá voda.Utrhnu albatrosovi nohu a mezi pařáty mu natáhnu plátno z mojí nylonové košile a poté pádluji několik let stále kupředu, ale jako bych strnul na místě. Rozhodnu se potopit. Všude je jen tma. Pluji stále hlouběji a hlouběji, když se na mě štěstěna konečně usměje. Spatřím autobus. Nastoupím, posadím se vedle postarší dámy a začnu jí olizovat dásně. „Miluji kečup slečno!“ vykřiknu na ní. „Krvácí mi dásně kretine!“ štěkne na mě žena a já, uvědomujíc si fatálnost svého hlubokého omylu, raději vystoupím. Stane se tak přímo před mým zaměstnáním, proto vkročím dovnitř. „Kdepak jsme byli pane Karel? Jdete pozdě. Kde máte prsty?“ přivítá mě nadřízený. „Přinesl jsem vzácný dar, který jednou provždy ukončí lidskou krutovládu!“ snažím se hrdě vysvětlit tomu přízemnímu ubožákovi a malý kousek vzlétnu, abych dal najevo svojí morální nadřazenost. „No dobře, až doděláte ty směnky, můžeme se na to mrknout…“ prohlásí znuděně nadřízený, netušíc, co chystám. Vytahuji svoji bakelitovou urničku a začínám kol sebe rozsévat hvězdný prach, všude, až se za chvíli rozptýlí po celém světě, který pohltí nekonečná tma…