O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE

Byl jeden chudý tatínek a chudá maminka. Měli jenom docela malou, oprýskanou chaloupku, do které se jim v létě stěhovalo sluníčko a v zimě mráz, za ním se tísnilo malé kamenité políčko, spíš k pláči než k obživě. Kromě toho měli ještě dvě děti, obě stejně malé, neduživé, a že neměli co jiného hezkého jim dát, dali jim aspoň krásná jména: Jeníček a Mařenka.

Toho roku maminku velmi zlobilo zdraví a tatínek se z města, kam se chodil ucházet o práci, vracel pokaždé stejně zkroušený a smutný. Ani příroda nebyla těm dvěma nakloněna - úmorné sluníčko zničilo téměř celou úrodu jejich maličkého políčka.

Jedné noci se tatínek s maminkou dohodli, že děti nedokáží déle živit a že je nechají v lese. Říkali si, že je tam při Královské stezce možná najde nějaká bohatá rodina a přijme je za vlastní.

Nazítří se tatínek vypravil s dětmi do lesa. Vzal si sekeru, aby nasekal dříví, každé z dětí si neslo jeden prostý hliněný džbánek na lesní jahody.

Čas se pomalu chýlil k večeru, děti měly dávno oba džbánky i bříška plné jahod, a začaly se shánět po tatínkovi. Nikde jej však nenašly.

„Neplač, Mařenko,“ snažil se Jeníček upokojit svou malou sestřičku, „vylezu na strom a určitě uvidím světýlko nějakého stavení, kde by jsme mohli přečkat noc. A ráno si pro nás tatínek jistě přijde.“

Tak se stalo. Jeníček vyšplhal na vysokou jedli a v dálce skutečně uviděl nefalšované světýlko. Jen, aby to nebyla spadená hvězdička, strachoval se v duchu. Nahlas ale své obavy znát nedal.

Byla to ale skutečně chaloupka, krásná uprostřed všeho toho lesa, ani ne moc velká, ani ne moc malá, s krásnými vyřezávanými okenicemi a doškovou střechou, podobnou jako má jejich rodný domeček - hned se cítili bezpečněji.

A ještě cosi se jim na tom domečku líbilo. Ten domeček voněl, ba přímo sálal omamně sladkou vůní.

„Snad uvnitř strojí něco dobrého k snědku,“ mínila Mařenka. Skutečnost ale byla jiná: Celá chaloupka byla ze slaďoučkého perníku. A protože perník ještě nikdy v životě nejedli, byl to perník skutečně nejsladší.

„Ne, ne, Honzíčku,“ napomenula Mařenka svého bratříčka, který se s chutí pustil do ojídání domečku, „ze stříšky perník nelámej, ještě by jim kvůli nám do chaloupky zatékalo. Pojď, zaklepeme raději na dvířka, jistě v tom pěkném domečku žijí dobří lidé a kousek perníčku nám sami ulomí.“ A zaťukala na dvířka.

Chvíli se nedělo nic, jen perník dál omamně voněl míse se sladkou vůní jahod, které si děti nesly ve svých hrníčcích, s hvězdami, tmou a dětským očekáváním prostým strachu.

„Snad nejsou doma,“ usoudil chlapec a polkl velkou slinu, která se mu sběhla na ten kopec dobrot, když vtom uvnitř chaloupky zašustily kroky.

„To jsem blázen, to jsem blázen,“ skřípalo to v chaloupce nevraživým ženským hlasem, „jako bych slyšela někoho klepat. Jestli jsi to byl zase ty, větře,“ napomenula někoho důrazně a šourala se blíž, „tak si mě nepřej.“

„Kdepak, to nebyl větříček, to jsme byly my, děti,“ napovídala jí Mařenka a na tváři jí naskočil blažený úsměv. Tak přeci je někdo doma! Ne snad, že by se zdráhala lesního mechu, nejednou už spala pod širým nebem, ale lidský hlas v této pustině příjemně zahříval bříško.

„Děti?“ podivil se onen hlas, chvíli to rachotilo a skřípalo a potom se ve dveřích objevila vrásčitá tvář staré ženy. „To jsem blázen, to jsem blázen,“ pobrukovala si ta hlava udiveně, „skutečně děti.“

Potom, jako by se na něco rozpomněla, začala křičet: „To jste vy, kdo mi pobořil chaloupku?! Přišli jste zase krást, co!? Holomci jedni zpropadení, bando zlodějská!“ dělala se zlou, ale vůbec zlá nebyla, děti to dobře věděly. Měly ji za na nejhodnější stařenku na světě a tak se jí také stala.

„Kdepak, babičko,“ oslovila ji Mařenka uctivě a vykouzlila odzbrojující úsměv, „nepřišli jsme krást, tuhle lesní jahody jsme vám přinesli, byli jsme s tatínkem na procházce v lese, tatínek už šel domů, dovolil nám, že vás můžeme navštívit.“

„To jsem blázen, to jsem blázen,“ broukala si zase babička, kterou nikdo nenavštívil už celá léta, nevěřícně si prohlížejíc děti. „No, tak pojďte dál,“ procitla najednou a její tváří se mihl zatím jen nesmělý úsměv. Překotně pobízela děti do chaloupky. „A nevyzouvejte se, jako doma, hned vám připravím něco dobrého k snědku, to jsem blázen, máte raději meduňkový a nebo heřmánkový čaj?“

Dostali každý tlustý krajíc chleba s tvarohem a hrnek kouřícího čaje a mohli si klidně přidat, potom babička něčím šramotila v peci a za chvíli už před dětmi stála mísa po skořici vonících perníků. Po skořici, domově a babiččiných milujících rukou.

Spali zachumláni v teplých houních za pecí ukolébáni tolikerými dobrotami, babiččiným klidným hlasem, pohádkou, co jim vyprávěla - o chudém chlapci, šťastnějším než tucet nejbohatších princů, a chudé holčičce, usměvavější než kopa nejzhýčkanějších princezen.

Ráno se vůbec nemohli s babičkou rozloučit, tak jim za těch několik chvil přirostla k srdci. Z dálky už ale zněl tatínkův polekaný hlas: „Je-ní-čkůůů!!! Ma-řen-kóóó!!! Kde pak jstééé!!!“

„No, tak utíkejte,“ popostrčila je babička, „ať se o vás nebojí. Však zase můžete přijít.“

„My přijdeme! My přijdeme!!“ volaly děti horlivě a běžely naproti tatínkovi. Na cestě je provázel babiččin moudrý úsměv.