|
| |
 |
|  |
|
Dobrá. Nechtěla jsem, ale musela jsem. Neprozradím, kdo mě naved, ale když mě se holt nesmí říct: že to neuděláš.
Doufám, že mi to egil odpustí.
Jsem docela běžný konzument poesie. Básně si interpretuji podle své nálady a vysvětluji si je po svém.
To, co tu hodlám předvést, není fundovaný rozbor.
Chci pouze ukázat, na tom, co jsem si v ní našla já, že se v ní dá něco najít.
V podstatě jednoduchý příběh jednoho večera.
Podaný ovšem, alespoň z mého pohledu, s neobyčejnou obrazností.
Déšť fáral do tmy – jistě, prostě prší, ale to jednoduché fáral nám dokresluje temnotu tak hustou, že i dešti dělá problém jí proniknout
na jejím dně
plavil med
z opylovaných svítilen - - na dně – jak jinak, když lucerny jsou na chodníku - plavil med z opylovaných svítilen – obraz jak od Schikanedera, úžasná světla jeho luceren a oken nad dlažbou – světlo hutné a zlatavé jak med automaticky přivolává obraz opylování
a potil se mu hlas - -
v bezhlavé chvíli
která zela
jako průrva
do večera.- přiznáme-li zvuku dopadajícího deště metaforou hlas, pak jeho pocení navozuje jednak zdůraznění pocitu vlhkosti a současně nás přemosťuje do úzkosti čekajícího pod oknem, podtržené ještě použitými výrazy bezhlavé, zela, průrva, z čehož ten poslední navíc krásně rezonuje s večerem.
Tam,
za tím rozčesaným mrakem v dálce,
začíná noční cizina.
Přijde? – malé intermezzo, které nás současně převádí do další dějové roviny, pozornost se na chvíli odlepí od okna, zapátrá po zdroji deště (kdyby tak už chtěl přestat), což by rozčesaný, v mém vidění už lehce protrhaný, mrak mohl naznačovat, v dálce (zatím nemáme jistotu) začíná noční cizina – další most k Přijde? (bude mi cizí – ona vyhlížená dívka – nebo blízká svou přítomností?).
A naprosto logický a plynulý přechod k
Na vodítku z vláken deště
jsi čekal, ty -
svůj vlastní pes
na dva kroky
před pažemi - - myslím, že nikomu, kdo kdy viděl psa čekajícího na vodítku, netřeba dodávat dalšího vysvětlení. Navíc ten rozpor chtěného nechtěného, odcizení i jednoty, vyjádřené tím promítnutím se do představy sama sebe jako svého vlastního psa na dva kroky před pažemi. A další most. Významový přechod od paží k ramenu řeky.
ale mrtvé rameno,
jež se ti vymklo z řeky,
vodilo tě
sušinami
a byla tma jak v ořechu.
Tady fabuluju, ale konec konců, píšu , jak to vidím já. Takže směle do toho.
T a dotyčná prostě bydlí u řeky. Mrtvé rameno může být jak v pravém smyslu toho významu, tak metaforou vzpomínek např. na společné toulky po okolí, o kterých v tuto chvíli ani my, ani čekající nevíme, zda nejsou už jen minulostí bez budoucnosti. Přesto osobu čekajícího dokážou vodit sušinami příjemných pocitů, které ho vzdalují mokrotě deště i když tma (jako v ořechu – nádherný příměr), zůstává.
Její okno dozrnilo
jak příliš pozdní obrazovka.
Nepřijde. – netřeba komentovat. Katarze.
Dal jsi jí ráno mrtvého dravce,
poštolku -
v očích drobenka nočních skal;
zmoklé peří.
Zachvěla se,
a průvan
porodil čerstvá holoubata
v platanech podél chodníku. – třetí část ponechává čtenářově schopnosti interpretace největší prostor, a současně uzavírá celý minipříběh obrazem naděje, smíření a světla, ať už ranního či obrazného. Můžeme si klidně představit samotného nočního čekatele, jako promoklého dravce (leč mírnějšího, proto poštolku a ne třeba orla), který tím celonočním pozorováním má oči plné rozdrobených skal (krásné zdůraznění pocitu, že tam čekal celou věčnost). Ona se zachvěla a průvan porodil čerstvá holoubata v platanech podél chodníku – dokonalý obraz usmíření a odpuštění případných dravčích (nešetrných) pochybení čekajícího, tak důsledné, že obrazně řečeno, vede k navrácení a oživení všech zardoušených holoubat.
A pak v oboustranném souznění oba postaví základ naději, kromě jiného i na to, že by se podobná deštivá intermezza nemusela opakovat.
Potom jste z prstů vypletli hnízdo,
kde staré deště
učily mladé létat. – mimochodem obraz, který mě z celé básně (hned po medu lamp) dostal nejvíc. |
|
|
