Sám strašák stojí v deštivém poli
a kapky deště ho palčivě bolí.
A každá se rozstříkne na stovky jiných
rudě krvavých slzí, jež chytá do dlaní.

Mezi prsty protékají potůčky krve,
však ta rudá skvrna tu byla už prve.
Byla tu i důvěra, však ta už tady není
a strašák se vydává konečně sám na cestu.

Konečně se odhodlal a přetrhl to pouto,
rozloučil se s polem a vydal cestou touto.
Teď je tu sám a svobodný, však na rukou krev stále
a v očích slzy, ač šťastný, přec smutný.

Jak první slza dopadla, hned u srdce ho píchá
a s každou další dopadlou se mnohem hůře dýchá.
A strašák, i když svobodný, tak přeci šťasten není,
ale ví, když bude slzy ronit, tak zemře v bolestech.

A Smrt, ta Dáma s kosou, už po stopě se plíží,
v rudé skvrně na poli se její lebka shlíží.
A strašák? Slzy osušil, však na srdci je jizva
pak se otáčí, jde Smrti vstříc zpět na deštivé pole.

A ostří krkem projíždí a lebka padá k zemi
ač někdo právě skonal, tak Smrti už tu není.
To strašák zabil Dámu s kosou a pak kosou seče,
chce zabít to pole, co zradilo ho. Seče, seče.

Strašák pole seče a kapky deště padají
a čím více už posekal, tím více do něj bodají.
To pole bylo nevinné a stejně tak i louže,
to strašák dešti naletěl a on sám pole zradil.

A když to pole zabil, tak kapky mu to řekly.
On tomu dešti věřil, však teď mu rysy změkly.
A pak si lehl do louže té ještě teplé krve
a srdce dešti odhalil, ať ho ubodá.