|
| |
 |
Jak se létá
Autor: Paula (Občasný) - publikováno 10.2.2001 (15:56:22), v časopise 12.2.2001
|
|  |
Jak se létá
Nevypila jsem tentokrát celou sklenici, jen jsem smočila rty a poté je olízla. Jen tak lehce, abych ochutnala, pocítila tu sladkou chuť na svém patře a pomalu se příjemně oddávala návalu žáru kdesi hluboko v krku. Díval se na mě nějaký mladík, cítila jsem na sobě jeho pohled. Prudce jsem zvedla oči a zaměřila na něj upřeně svůj zrak, abych mu tak dala najevo, že o něm vím. Neusmál se, neotočil se, jen na mě zíral. Měla jsem sto chutí vstát a dát mu facku. Takovou, co jsem často vídávala na plátnech kin. Vše se ve mně bouřilo. Proč mi nikdo nedá pokoj…! Marně jsem doufala, že alespoň nyní si trochu odpočinu, zklidním své myšlenky a uklidím je někam hluboko do své duše, kam se jich jak do temné studny uchýlilo již tolik…Zarazila jsem se, proč se tolik trápit? Ať se dívá, třeba mu zemřela matka, nebo se právě rozešel se svou dívkou, možná je blázen, bezdomovec…Jak spletité přeci mohou být lidské osudy, to jen ten můj je tak jednoduchý….a přeci nejsem schopná se s ním vyrovnat.
Náhle jsem pocítila nával krve do mozku, jako když člověk brzy ráno prudce vstane a nepříjemně se mu zatočí hlava. V žádném případě to nemohlo být alkoholem, vždyť jsem se jej sotva dotkla. Před očima se mi vše vlnilo, jak obraz křivého zrcadla. Nenápadně jsem zvedla oči, otočila hlavu směrem ke stropu a snažila se zabránit slzám spustit se na rozpálené tváře. Všimla jsem si starého mosazného lustru, který házel podivné obrazce na okolní zdi…jak hřbitov mi připadala krajina stropu, pokrytá tmavými stíny. Jaké by to asi bylo žít vzhůru nohama? Kdybychom to, co je na zemi brali jako to “nahoře” a vše na zemi brali jako strop…život by byl celý obracený, zvrácený. Ale změna je prý život, tak proč to ještě nikdo nezkusil? Všichni se topí v té každodenní monotónnosti a tvrdí, jak jsou originální. Ale přitom chce mít každý kolem sebe určité jistoty, pevnou půdu pod nohama. Ty jedinečné osobnosti už byly dávno odhalené a donucené opustit náš „normální“ svět. Jejich těla vložena do půdy, nebo schována za zdi psychiatrických léčeben, aby nerušila osudy spořádaných občanů….Kam jsem to zase zabloudila? Musím se soustředit, mám přeci společnost. Copak nedokážu alespoň na chvíli přestat…v tom můj zrak padl na mladou dívku ve vyzývavě krátké sukni, která prošla kolem stolku. Místností se rozšířila vůně levné dámské voňavky. S utajovaným zaujetím jsem pozorovala pánské osazenstvo, které umlklo a upřelo svůj zrak na stejný objekt, jako já, ale s poněkud větším důrazem a neskrývaným zájmem. Pak se vše ale vrátilo do normálu a ruch se jakoby opět rozproudil. Těsně za dívkou totiž vkročil do místnosti i mladý pohledný muž. Oba se zastavili a pohledem vybírali místo, kde se v co možná největší anonymitě oddat svým milostným něžnostem, což dokazovala již teď lačná mužská ruka, ovíjející dívčin pas.
Opět jsem se zarazila. I já jsem ucítila něčí dotek na své paži. Zase mě zdolávala ta tíha a já věděla, že tentokrát se jí už budu muset podřídit. Chtěla jsem jí ještě chvíli pozdržet a vychutnat si tu uvolňující předešlou lehkost. Ještě tak jednou ji nechat rozpustit na patře, naposled olíznout rty.
Náhle mi sklenice vyklouzla z ruky, střepy se rozlétly po podlaze. Pocítila jsem prázdnotu ve svých rukou. A tu lítost, nad ztrátou…vše jsem ještě před chvílí držela ve svých rukou..
“Sakra!”, procedila jsem skrze zuby a má slova se jako ozvěna rozezněla do okolního ticha.
“Co říkáš?…Tak co, souhlasíš Pájo?” dorážela na mě známá tvář, sedící naproti.
“Co? Jo,.. jasně... Jak myslíš. Vždyť víš, že já ti věřím..”. Musela jsem, nic jiného už mi totiž nezbylo. Vůbec nic.
|
|
|
