|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Jiří myslí, že by se měl zastavit právě tady.
Autor: farišta (Občasný) - publikováno 28.5.2004 (11:27:24)
|
|  |
|
Hospoda navečer vyzívne teple sladký oblak piva, zašumí to z jejích útrob; mladíka vynese synkopický krok - opře se o zeď jako námořník o stěžeň. Těžkým hlasem, jemuž stojí v cestě opuchlý jazyk pronáší slova jakéhosi příběhu, jehož začátek ztratil kdesi v lokále. „…a u té řeky, která teče beze všech zvuků, že vypadá chladně zamrzlá nabírá muž vodu do dlaní, aby naplnil džbán. Ten stojí na dvanáct kroků na navigaci, zdá se tak obrovský, až je nemožné uvěřit, že jej živá duše dokáže plný uzvednout, natož odnést. Muž s prací nechvátá, voda mu utíká mezi prsty, takže donese do džbánu vždy jen po kapkách. Nezdá se však, že by ho to zneklidňovalo…“ Mladík provede artisticky rychlý předklon, dlaně plesknou o asfalt. Jeho ústa teď hrají klokotavou sonátku, zvrací teplý proud piva a kořalky, jenž šumí po chodníku. Jiří už dál nepostojí, jeho přítomnost na tomto místě se zdá být už bez účelu. Diví se, když odchází pokročilým soumrakem, jaká média si život pro vyjevování prorockých slov vybírá. Ještě zaslechne za sebou chrapot a nadávky, pak vše pojme klam noci, nebo prosté zabočení do postranní uličky. Někde pod touhle tvrdou slupkou má cenu hledat, třeba jen pro samo hledání. A zapomenout na závrať. Jde.
|
|
|
