Ve škole nám řekli, že je vše dobrovolné. Nikdo ty kohouty doma nechtěl. Jenže s tou výpravou z Bordeaux to bylo již dohodnuté, a tak se nedalo couvnout. Ředitel se rozhodl, že půjde za příklad. Hrdě vyhlásil v rozhlase, že on sám si k sobě ty syčáky vezme rovnou tři! Nezabralo to. Nikdo další se jako dobrovolník nepřihlásil. Mělo to být v létě a nikomu se nechtělo zatvrdnout v Praze a starat se o zmatené Bretaňce. My, celá ta třídní banda, jsme byli již dohodnutí na bezvadnej tah, tam na jihu u rybníků. Měli jsme to tam válčit celej týden. Těšili jsme se jako malý děti... a najednou... bác ho! Všechno to padlo! Snažili se nás uchlácholit, že se na oplátku zas podíváme příští rok do Bordeaux... nepomohlo to. Vztekali jsme se a s nikým z těch profesorů nemluvili. Takovej podraz!... A pak najednou přišli s těmi penězi... za každýho francouze nám prý na ruku vysolej tisícovku! Chtěli si nás udobřit... Situace se tím rázem změnila. Na Francii, na tu jsem kašlal, ale ty prachy se mi hodily... všichni jsme najednou byli jak míliusové... tváře se nám rozjasnily... o kohoutech jsme již neřekli křivého slova... dveře v ředitelně jsme málem vyvrátili z pantů.

To němčináři, syčáci, nám záviděli. Prorokovali nám samé problémy, tajemně se chichotali a předháněli se v předpovědích, co to k nám přijede za ksindl... sami měli ošklivé zkušenosti... kdysi jim na výměnný pobyt přijel plný autobus neonacistů z Mnichova... celou tu bandu vzali na prohlídku Prahy... na Náměstí míru se nešťastně nachomýtli k nějaké demonstraci anarchistů... všechno se to tam začalo řezat... hlava nehlava... měli z toho pak pěknou polízanici... ale záměr jim nikdo nedokázal...

Přijeli v létě, ti Francouzi, na začátku prázdnin. Vyzvedli jsme si je u autobusu, rozebrali a odvezli domů. Renné, hned jak jsme přijeli do Klánovic, si to nakvartýroval ke mě do pokoje, zabral mi postel a usnul. Nechal jsem ho, jak byl, a šel si po svých... Probudil se až druhý den, vyžral celou lednici a pak znovu chrápal. To se mi celkem zamlouvalo, alespoň dal pokoj... ale třetí den, to už začal otravovat... probudil se v půl pátý, s úsvitem, začal se mnou třást, že prej se chce jet podívat do Prahy... dělal jsem, že mu nerozumím a spal dál... Renné, to byl nezmar, hned začal courat po bytě a třískat vším, co mu přišlo pod ruku... až když na něj vyběhl otec, tak dal pokoj...

Nejlépe dopadl Maty... ten jeho, Pierre, seděl celej den doma a čuměl na telku... neměl s ním žádný starosti... mohl se poflakovat venku...

Druhý den jsme se, já a Renné, vydali na prohlídku Klánovic... zkoukli jsme nádraží a pak to vzali po hlavní nahoru až ke škole... furt mi něco říkal, žvatlal ty svá slovíčka, a já mu houby rozuměl... ale kýval jsem hlavou a dělal, že je mi vše jasný... pak jsme to vzali ke kostelíku, kde se mu moc líbilo... ukázal jsem mu památník... popsal mu hrdinství padlých... jeho to ale moc nebavilo a furt čuměl na kostel... řekl jsem mu, že v tajné kryptě pod ním je schovaná vzácná relikvie, chomáč Kristových vlasů... byl to ateista, ten Renné, ale dovnitř se chtěl dostat za každou cenu... naštěstí bylo zamčeno...

Šli jsme dál. Dostali jsme až ke koupališti... jelikož bylo pod mrakem, osmnáct stupňů a foukal studený vítr, vzali jsme to oklikou a zapadli do lesa na prohlídku borového háje... to už mě dost bolely nohy, a tak jsem koukal, abychom byli co nejdříve doma...

Renné byl z výletu nadšenej... já doufal, že ho to věčný chození otráví a dá konečně pokoj, ale ten neřád furt neměl dost...

Renné zas dostal období klidu... dva dny prochrápal... vrtalo mi hlavou, jak je možný, aby člověk tak dlouho spal... ležel tam na posteli jako zabitej... ani se nehnul... až jsem začínal dostávat strach...

To byla jedna z věcí, která mě na něm tolik vytáčela, ta jeho výslovnost totiž... kolikrát jsem mu nerozuměl ani slovo... vždycky něco huhlal a já akorát kulil oči... mluvil proti všem francouzským pravidlům... ta jeho výslovnost, to byl děs! Jednou jsem mu ukázal naši učebnici a trpělivě mu vysvětloval, jak se které slovo správně řekne... snažil se, chudák, ale nebylo mu to nic platný... ten si to s sebou ponese až do hrobu, tu mizérii!

Ta chvíle, kdy jejich autobus zmizel za Rudolfinem, ta byla krásná. Nic nás nemrzelo. Chudák Robert měl ksicht celej omlácenej, od těch satanistů... cestou domů rozlíceně řval, že nenávidí Francouze!... před nima se to říct neodvážil... tak to teď ze sebe musel nějak dostat...