|
Mámení
“Buď zdráv poutníku,” ozval se náhle medový hlas za jeho zády.
“Zdravím i já tebe,” odvětil mladík nesměle a zvolna otočil hlavu.
Nemohl se dočkat, až si prohlédne svou průvodkyni, přesto se mu z těsných přiléh avých šatů a sličné tváře se šibalským pohledem na okamžik zatočila hlava.
“Ale no tak, ze mne přece nemusíš mít strach,” odpověděla dívka na jeho mlčení a letmým dotykem pohl adila jeho tvář, čímž sebrala zbytek jeho sebedůvěry.
“Aha, tak tedy, když to říkáte, vlastně říkáš,” vysoukal ze sebe těžce.
“Kam směřují tvé kroky?” zeptala se rozverně a snažila se, aby odhodil nervoz itu.
“Doprovázím svého otce zpátky domů. Společně možná začneme nový život…,” pr avil tiše a pak ztichl, jakoby se obával, že již vyzradil příliš mnoho.
“To nezní špatně, ale tobě se tam asi příliš nechce…”
“Je to jeho rozhodnutí. Já už jsem si stačil zvyknout na nový domov…”
“Škoda, ale je dobře, že uznáváš rodinné hodnoty. Jednou se třeba budeš moci vrátit,” o dpověděla a snažila se nenápadně opustit nepříjemné téma.
“Možná…,” ale z jeho hlasu bylo poznat, že tomu sám příliš nevěří.
“Co budeš vlastně dělat ty, až se vrátíte zpět?”
“Ze začátku budu určitě pomáhat otci, ale co bude dál, to zatím nedokážu říct…”
“A čím se vlastně zabývá tvůj otec?”
“Je stavitel. Možná ten největší, který kdy spatřil světlo světa. Mnohé z jeho výtvorů obdivují nejmocnější vládci,” pronesl hrdým hlasem a tiše dodal: “A možná se jejich nesmí rnou krásou závistivě kochají se i naši bohové...”
Krátké ticho, kdy si mladík vychutnával vítězství nad svou průvodkyní, které poprvé došla řeč, však netrvalo dlouho, jelikož brzy začal opět nadšeně hovořit.
“Jakmile se vrátíme, začneme společně budovat nový chrám… Jeho sláva se jednou dotkne hvězd. A pak kdo ví? Možná vystoupáme vzhůru, abychom poznali pravdu. Budou to malé krůčky pro člověka, ale velký skok pro lidstvo,” řekl nadšeně.
“Možná máš pravdu, ale nač zbytečně čekat, když ten krok můžeš udělat již teď?”
Mladík této výzvě nedokázal odolal a jejich prsty se na krátký okamžik propletly. Vzápětí však oblohu naplnil jeho zděšeným výkřik a Reginleif s veselým úsměvem sledovala bezmocné Ikarovo tělo padající do rozbouřených mořských vln.
| 
