Té noci

kradls mi slova jazykem z úst

a já v rozpacích

utápěla se poprvé v cizím smutku

Našla jsem Tě

ve svém osamělém souznění.

Tvá náruč se otvírala

svírala pevně

a beznadějně

jako by už ani nebylo co slíbit...

Tvé dlaně hladily

laskaly něžně

a toužebně

jako by už ani nebylo čeho se dotknout...

Tvůj dech

probodl ráno slovy:

"Trápíš mě..."

a od té doby

čas ukazuje budoucnost pozpátku

Vzpomínám

jak nad okny stoupalo uslzené slunce

mezi poli vlnilo se

tak jinak obyčejně

krásně smutné ráno

- snad dopsali jsme svůj nekonečný příběh vzdání.