|
Bývalas ohalená ve své nahotě prapory.
Šeď tvých uliček načichlých ještě minulou válkou.
hledal jsem pro Tebe místo na zemi
v zapadlém baru v klášteře Minoritů.
Kde sedával Kryl, než mu dávali na hrob věnce
ti, o které on nestál.
Přešlapával jsem mezi slovy, abych oblékl tvou hanbu
plnou nacistických emblémů
vykřikovaných z balkónu radnice.
Krev tvých polibků odplouvá stokami kanalizace,
nad kterými tupě zírají svázané věže Cvilína omšelé minulostí.
Vzpomínky trpké na jazyku, mešní víno ze sny, co se nestanou....
Dvě vlnky v Opavici čechrající klín...
V nábřeří zrají bochníky odlitků ze Strojosvitu,
jako včera zpívájí Píseň práce....
Mech padá, zažírá se do pomníku,
Smetana sedí v žulové to sádce.
A Švédská zeď zve k nájezdníkům
všech opilců pod kobercem hvězd.
Kde je někdo, kdo zastaví stopky dějin
nestydatě zvracejících do kroniky hřbitova.
My, kteří cinkali klíčky sametové dámě
dnes pískáme spatřující nahotu tvých nových fasád.
Křik pstruhů v březích Opavy je tím
největším tichem,
které odsuzuje milence k exilu za prací.
Tvé kotelny vyhasly a varhanářům na
píšťaly chybý cín,
co opilý cikán směnil ve výkupu za lidská práva.
Ach ty rýhy v srdci, pole zoraná tanky bratrů,
co přišli bez pozvání.
Tankodrom stability naší lásky.
Žíly plné lampiónových průvodů,
tanec mezi pauzami salv ze samopalů.
A májové transparenty- bilboardy práce!
Je zmatená, oblékli děvku do šatů princezny,
jak snadno oklamala nápadníky.
Botulin, který zabíjí - ověnčen citáty o demokracii.
Slyším naříkat své město
někde mezi měšci hrabivých konšelů.
Tvé lípy vykácely, koleje zarůstají trávou,
když šeptám o cestách,
co vedou od někud nikam.
Jak Křižíkova lokomotiva uvězněna na podstavci zašlé slávy.
Zpěv svíce na knotu a našichlý koberec
z Karlova doutníku a ani nevím,
zda bratříček zavřel vrátka....
A biskup Lobkowicz, jak anděl, mne
vlídně vítá uprostřed truhle církve,
tak vyčichlé, tam kde znělo:
"Děkuji beránku, marně jsi neumíral."
Počítám ovečky, stáda, po třech ,deseti....
Věříc ve vzkříšení,
věříc v to, že již brzy se rozední.
| 
