Karla jsem znal už dlouho. Chodili jsme spolu v Kamenici do školky i do školy, oba jsme se zamilovali do stejné holky a spolu jsme se poprvé opili rybízovým vínem. Když jsme se na

konci osmé třídy s rodiči stěhovali do Brna, chtělo se mi brečet a mám takový pocit, že jemu asi taky. Od té doby jsem ho viděl už jen jednou. Na srazu základní školy. A to bylo před deseti lety. Když mi od něj před dvěma týdny přišlo pozvání na svatbu, okamžitě jsem začal přemýšlet o tom, koho mám vlastně čekat. Jak bude vypadat? Bude tlustý? Hubený? Plešatý, nebo mu jeho vlnitá blond hříva vydržela?

Byl stejný. Byl úplně stejný. Ani tlustý, ani hubený, vlasy mu zářily a čerstvě umyté mu spadaly na ramena jeho obleku. „Ahoj Františku.“ Přistoupil ke mně a spontánně mne objal. Přitiskl jsem ho k sobě „Ahoj Karle, jsem rád, že tě vidím.“

Představil mi svou manželku. Martina, krásná, štíhlá bruneta s něžnými ústy a inteligentníma očima. Mám pocit, že nám stejný vkus vydržel i v dospělosti. Hned jsem mu to řekl a on, i ona se na sebe usmáli. Slunce svítilo skrz břízy na zelenou, svěží trávu, někde daleko se ozývalo kvokání slepic a z bílého dvojdomku hrála hudba. Vál mírný, chladivý vítr a já byl rád, že jsem tady, v Kamenici, a ne doma, ve svém zatuchlém činžovním bytě, mezi knihami a starým nábytkem.

Nevěstina matka všechny obcházela s chlebíčky a nabízela kávu a koláčky, nevěsta sama se odešla převléknout do svatebních šatů. Zapálil jsem si cigaretu a rozhlédl jsem se, jestli někde neuvidím Karla, ale v tom už mi klepal na rameno. Podával mi skleničku s vodkou, druhou držel mezi ukazováčkem a prostředníčkem. S trochou závisti jsem sledoval, jak se jeho ruce ani nezachvějí, jak je jistý, jak působí mladě a svěže. Přiťukli jsme si. „Tak ať vám to s Martinou vyjde.“ Usmál se. Hodili jsme do sebe vodku a v té chvíli už nevěsta v krásných svatebních šatech vyšla ze dveří.

Nasedli jsme do aut a vyrazili ke kostelu. Jel jsem svým vozem a nemusel jsem s nikým konverzovat, ani se seznamovat. Měl jsem tedy čas na přemýšlení. A na vzpomínky. Díval jsem se na ta důvěrně známá zákoutí, na naši školu, daleko menší a oprýskanější, než jsem si ji pamatoval, na maličký park, místo kina tu stála nová prodejna potravin. Připadal jsem si trochu, jako by se mi to všechno zdálo. Jako bych se ocitl v nějaké časové smyčce, z které se už nedá vrátit do normálního života, do mé kanceláře, do zaprášeného města. Jako bych tak měl zůstat navždycky. V tomhle sluncem prozářeném světě.

V kostele už na nás čekali. Pan farář byl nový. Starý pan Hnídek by už asi těžko mohl sloužit mši. Když jsme se stěhovali, bylo mu už skoro osmdesát. Nejspíš už je teď po smrti, napadlo mne.

Karel s maminkou vešli do kostela první, za nimi pak my ostatní. Zazněly varhany a dovnitř vešel nevěstin otec s nevěstou. Klopila oči k popraskané dlažbě a usmívala se. Došli k oltáři a Martina s Karlem se postavili vedle sebe. Vitrážovými okny dovnitř zářilo slunce a šikmými paprsky protínalo vertikální sloupoví gotického kostelíka. Kněz se postavil před nevěstu a ženicha, nadechl se … a spustil:

„Sešli jsme se tu, abychom společně uctili památku zesnulého Karla Dvořáka.“ V kostele to zašumělo. Kněz upřel šedivé oči nad hlavy svatebčanů a vážným hlasem pokračoval dál.

„Našeho manžela, syna a přítele zastihla smrt v jeho nejlepších letech, v rozpuku života a…“

Nevěstin otec se pohnul jako první, vyskočil na schůdky k oltáři a udeřil kněze do zad. Ten zmlknul v polovině slova a jeho výraz se okamžitě změnil. Teď se usmíval, měkce zářící šedé oči hleděly do očí nevěstiných. „ Vítáme tě mezi nás, do světa Boží lásky a tímto tě křtím…“

Nevěstin otec ho znovu udeřil do zad a já s děsem sledoval, jak se knězův obličej křiví do nenávistné grimasy, jeho oči žhnou, dvě ledová jezera a křičí:“ Odejdi ty dítě ďáblovo, zmiz z našeho stř … stř… odejdi ty … manžela … krmen. … toto jest tělo…“ Kněz se začal kývat ze strany na stranu a trhat hlavou. Z levého koutku se mu spustil pramínek slin. „.. mé me…m…m..mé..mé tě..tě.lomé…“ Za gotickými okny slunce pohaslo. Kostelík se propadl do tmy, z lavic zazníval poplašený hluk a Karel se bezradně rozhlížel. Otec nevěsty se snažil kněze uklidnit, ten však vykřikoval stále vyšším hlasem, slabiky, útržky vět a zmítal se čím dál rychleji. V té chvíli se však jako odpověď na jeho pištění a ječení ozval hluboký mužský hlas. „Áááááááááááááááá. Mrtvá koza, mrtvá kachna, kolik koní asi má, mrtvá koza …“

Martina, Karlova nevěsta se zhroutila na zem. To ona tu vyřvávala hrubým barytonem tu morbidní litanii. „Mrtvá bolest, mrtvá hlava, kolik vlasů asi asi asi má? Ááááááááááá…“

Karel se k ní sklonil a z uličky k nim přiběhla i nevěstina a Karlova matka. Od oltáře se ozval úder a náhle zmlklo knězovo pištění. Nevěstin otec stál za ním a já se snažil v přítmí zachytit, co to provádí. Vypadalo to, jako by mezi knězovy lopatky zarazil obrovský klíč a teď tím klíčem otáčel, jako když se natahuje hračka. Kněz se napřímil, nadechl se a spustil: „Berete si zde přítomného…“ Martina se kroutila na zemi a v rukou její matky jsem zahlédl podobný klíč. Než ho však stačila použít, zkroutila se i její tvář do nelidského šklebu, zbrunátněla a z úst se jí vyřinul proud oplzlých nadávek. Kostelem znovu zazněly varhany. Svatební pochod. Ve třetí řadě někdo vyskočil na lavici a vykřikoval „Rádio, Rádíííííjjó, jen hraj, jen se toč kolečko špínavé.“ U dveří kostela stál nevěstin bratr a ten náhle zařval „ Hoří, Drááááážďany hoří.“ Ozývaly se i další výkřiky, vše se to slévalo v mohutnou kakofonii zvuků: „Mrtvá koza, mrtvá mula kolik očí tolik nití …. Nechť vás Bůh …Ráááádíííjóoooooo, sereš, sereš… sereš mě … hoří ….mrtvá … sama doma …. Kde bude mít brouky….“ Stáhl jsem se ke staré zpovědnici. Za oknem se rozzářilo jedovaté slunce a větve bříz mlátily do oken. Po kostele se rozběhly tančící stíny. Nevěstin otec se i s klíčem vrhnul ke své nadávající ženě, ale v polovině cesty se zhroutil a z uší mu vyšlehl bílý plamen. Byla cítit spálená guma a ozón. Karel se od své ženy zvedl. Chvilku se bezradně rozhlížel a pak otočil ke mně. Byl vyděšený, oči mu těkaly ze strany na stranu a rty se mu chvěly. Popošel ke mně.„Františku…“ začal zlomeným hlasem. Jen stín původního Karla. Vlasy, jako by byly bílé, rozevláté, obličej bledý a rosolovitý. „Františku…..“ A pak se rozesmál. „Vyhul mi péro!“ vykřikl a rozběhl se přímo na mne. Uhnul jsem v poslední chvíli a on narazil do dřevěné stěny zpovědnice. Dřevo začalo praskat a on zapadl dovnitř. „Vyhul mi péro!“ Ozvalo se z díry a pak odtud vyšlehl vysoký plamen. Rozběhl jsem se ke dveřím. Vítr mi vehnal do obličeje prach a listí a snažil se mne vrhnout zpět mezi lavice. Zatnul jsem zuby a přeci jen se mi podařilo vyběhnout. Za mnou se ozývaly nesrozumitelné výkřiky, šílené zvuky varhan a praskot ohně. Pak se zabouchla těžká vrata a někde vevnitř zapadla petlice.

Přede mnou svítilo jarní slunce. Klidné jarní slunce měkce zářící, již ne sírově žluté. Břízy se vlnily v chladivém vánku, bylo ticho. Někde zdálky zakvokaly slepice. Nasedl jsem do svého vozu, a vyrazil k domovu. Karel byl vždycky malinko … výstřední. A možná trochu zanedbaný. Moc se o sebe nikdy nestaral, ani tehdy, jako malý. Ale tohle…? No, každopádně radši zajdu na generálku, příští týden máme v kanceláři fofr. Klidně by se mi taky z toho všeho mohlo zavařit trafo.

27.9.2000Praha