Probudil se. Pot se z něj jen řinul všemi póry těla. Bušení srdce nebylo slyšet jen kvůli prudkému oddechování. Oči rozšířené strachem pátraly splašeně po okolí a přejížděly temnotou z jednoho stínu na druhý. Musel si rozsvítit a nechat vystrašenou mysl odpočinout si při pohledu na osvětlený pokoj. Je až k neuvěření, co všechno se může zdát reálné ve tři ráno v noci a tmě.

Dech se mu pomalu zklidňoval a mysl si byla stále jasněji schopna uvědomit, co je skutečnost a co byla jen další z příšerných nočních můr. Vybavení vlastního pokoje nyní osvětlené svitem lampy ho pomalu uklidňovalo a brzy byl schopen takřka normálně uvažovat. Na tváři vyloudit úsměv ještě nedokázal, ale v duchu se již usmál, jak ho mohl takhle vyděsit nějaký sen, ze kterého si už stejně skoro nic nepamatuje. Povzbuzen náhlým přívalem sebevědomí zhasl lampu, opět ulehl ke spánku a na tváři konečně vyloudil opravdový úsměv, i když strach v očích se tak snadno nevzdal.

Proč je všude taková tma? A co bylo TOHLE za zvuk? Znělo to, jakoby někdo šátral po klice dveří. Něco šátralo. Musím si hned představit mrtvolně bledou ruku… pařát. Na mém krku místo dveří. Záblesk světla? Nebo se mýlím? Zase ta nekonečná ničím neprostupná temnota.

Musím se pohybovat, jít dopředu, zjistit, kde to jsem. Znovu ty zvuky. Nesmím se tím nechat ovládnout, nesmím se třást a musím k čertu přestat cítit to mrazení v zádech. Nebo je ta ruka za mnou? Plíží se za mnou? Sevře mi kotník? A rozdrásá do krve? Proboha, kde to vůbec jsem??? A ten zápach! Je to jako kdyby tady něco chcíplo. Což je vlastně dost možné. Kdybych teď šlápl na něco mrtvého, asi bych se v tu ránu sesypal.

Ty zvuky jsou čím dál blíž. Přede mnou? Nebo za mnou? Mám strach. Popravdě řečeno, ta tma má jednu velkou výhodu – nikdo nevidí můj k smrti vyděšený obličej. Jde si to pro mě. Zabije mě to, cítím to. Ještě několik kroků. Vzdaluji se? Utíkám tomu? Nebo se přibližuji? Bylo by tragicky směšné utíkat smrti vstříc. Obrovská mrtvá šátrající ruka. Dotkne se mi obličeje, přejede po něm nehty… drápy. Sedře kůži, uloupne cáry masa. Dokážu si představit podrobnosti, jako bych to sám viděl. Ale tohle není film, nevyteče litr krve, já nevypnu televizi a nepůjdu si udělat večeři. Tohle bude MOJE krev, MOJE maso, MŮJ život.

V dálce je vidět nějaké světlo, tenoučký pruh světla, pruh naděje. Musím se upnout na ten žlutý pruh, andělův meč, spásu. Ta… ruka… věc, která po mně jde… je tedy za mnou. Musím sebrat všechnu sílu, kterou mám a dostat se k tomu světlu.

Ježíši!! Je čím dál blíž. A já jsem pořád pomalejší, každou chvíli se mě dotkne. A potom…

Pronikavý zvuk budíku ho probudil při třetím zazvonění. Jestli byl návrat do světa skutečnosti uprostřed noci poněkud nepříjemný, tak nyní to byla skoro čirá hrůza. Uvědomění si, že to všechno byla jen noční můra, mu trvalo několik dlouhých minut. Nestihne kvůli tomu asi práci, ale to mu teď bylo srdečně jedno, musel si dát pořádnou horkou sprchu.

Pod proudem horké vody, ze které se zvedala oblaka páry, konečně osvobodil mysl od myšlenek na uplynulou noc a zkusil přemýšlet nad tím, co mu přinese den v opravdovém světě. Nyní na něj teprve dolehlo rozladění z toho, jak je nevyspalý, nestíhá a cítí se, jakoby si místo spánku v noci dopřál několik přejetí parním válcem.

Práci nakonec stihl, vzal si taxíka s řidičem v opravdu dobré náladě, který se moc nerozpakoval, když měl porušit nějaký dopravní předpis ve vidině zisku cenných vteřin. Koneckonců si za to naúčtoval poměrně tučnou sumu.

V práci konečně přišel na jiné myšlenky a přestal se v duchu toulat zpátky ke svým snům, ze kterých si už ale stejně příliš nepamatoval. Skoro nadskočil na židli, když vzal někdo za kliku (šátrající pařát) a hlučně vstoupil.

„Tu zakázku musíš vyřídit do pátku, Tome, je to opravdu důležitý, máš jedinečnou šanci, kterou nesmíš promarnit. Víš, že jsem ti to zařídil já a může to pomoct oběma. Nenech mě ve štychu,“ zahájil hned příchozí.

„Neměj strach, už na tom pracuju. Ty, prosímtě, mohl bys příště zaklepat, než vstoupíš? Vyděsil jsi mě.“

„Jasně, není problém. Děje se něco? Vypadáš strašně, není ti nic?“

„Ne, jsem v pořádku. Nedělej si starosti, jen poslední dobou špatně spím. A tu práci zmáknu, ty víš, jak dlouho jsem se na tohle připravoval.“

Jak dlouho vlastně trpěl těmi šílenými nočními můrami? Několik dní? Nebo jsou to už týdny? Kdy se naposledy pořádně vyspal? Nepomáhalo nic a že už něco zkoušel. Prášky na spaní, příjemná hudba, čtení něčeho uklidňujícího večer, to je jen hrstka příkladů. Nic z toho samozřejmě nezabralo. Jakmile usnul, sny se vrátily. Většinou nebyl žádný stejný, ale všechny byly přibližně stejně hrozné. Už chyběl jen krůček, než si uvědomí, jak mu ty sny zasahují do života. Jak je roztřesený po každé ráně, brzy večer všude v bytě svítí, bojí se každého stínu. A je to stále horší. Neklidně se ošil, když pohlédl v kanceláři na hodiny. Pět. Konec šichty, který dnes raději neměl přijít. Trpce se sám pro sebe zasmál, když si vzpomenul na ty roky, kdy se díval na hodiny z úplně jiného důvodu a toužebně očekával konec otravné práce. Nyní se děsí, jak rychle čas ubíhá a přichází večer.

Pomalu upadal do spánku…

Musím si pospíšit nebo přijdu do práce pozdě. To si teď nemůžu dovolit, šéf se na mě spoléhá a takováhle příležitost se objeví jednou za několik let. Třeba už podobnou ani nedostanu, když ji teď propásnu.

Ten člověk tam přes ulici. Proč se na mě tak divně dívá? Proboha, ty zuby a oči. Nebudu si ho všímat, půjdu rychle dál.

„Taxi!!!“

Ještě že je tu jeden volný, naskakuje mi z toho člověka husí kůže. Zdálo se mi to nebo jeho špičáky opravdu… ale to je přece nesmysl, proč blázním? Upíři a další podobná monstra existují jen v hloupých béčkových filmech. A navíc je den, i kdyby to byla skutečnost, ve dne přeci svou sílu nemají. Že vůbec přemýšlením o takové hlouposti ztrácím čas.

„Tak kam to bude, fešáku?“

Ne, proboha! Ten taxikář taky!

Upíři? Tou rozumnější (ale menší) částí mysli se zabýval přemýšlením nad tím, proč se mu zdá zrovna o upírech, kterých se nebál ani jako malé dítě, dokonce rukou přejel po prostěradle.

Tohle šílenství už musí skončit nebo to jeho nervy vážně nevydrží. Třese se jako šílenec, celé dny nedokáže normálně uvažovat.

Tohle ale není sen. Jsem ve svém pokoji, v posteli. Proč mám silný neodbytný pocit, že se něco děje? Že je něco jinak, než má být? Znovu jsem se probudil vystrašený? Nepamatuji si, že by se mi zdála další z nočních můr. Ale co mám s levou rukou? Jakoby vážila tunu, nedokáži s ní pohnout.

Teplota v pokoji musela klesnout snad o deset stupňů… a ten vítr… Co se to děje? Dokážu hýbat jen očima, kterýma ale neprohlédnu tmu hustou, že by se dala krájet. A cítím. Někdo je tady v pokoji se mnou. Nebo něco.

(hlavou mu bleskla vzpomínka na jeden starý článek v bůhvíjakém časopise o duchách, kteří přišli do skutečného světa za živými, většinou, aby předali nějaké nezvyklé poselství, přitom se prý vždy takhle najednou ochladí a začne foukat vítr odnikud;  a začal se nekontrolovaně chvět)

Kdybych alespoň mohl otočit hlavu. Nebo si dokázal rozsvítit. Určitě bych tomu dokázal čelit, kdybych to viděl. Co chce?

Tentokrát bylo probuzení zdaleka nejhorší za celou dobu, co měl ty sny. Stále nedokázal rozlišit, co se mu jen zdálo a co byla skutečnost, a navíc měl neodbytný pocit, že to poslední se skutečně stalo. Měl vůbec možnost nějak se ujistit, že i toto byl jen další ze strašných snů? Začínal z toho všeho bláznit a co na tom bylo úplně nejhorší – dobře si to uvědomoval a přemýšlel, jak to všechno skončí, jestli nepřijde jedna, alespoň jedna, noc normálního zdravého spánku.

Ranní cesta do práce byla příšerná, upíry viděl na každém rohu, každý podezřelý zvuk ho děsil a v práci ho poprvé napadla myšlenka, že projekt teď není to nejdůležitější a neměl by se upínat na něj. Pomalu začínal nabývat přesvědčení, že se nic až tak hrozného nestane, když o svou příležitost přijde. Vlastně ho ta myšlenka povzbudila a zvedla mu trochu náladu, která se již dlouho pohybovala pod bodem mrazu.

Ale přibyla nová starost. Už nešlo jen o to, jakým způsobem se budil, na co celé dny myslel a jaké maličkosti ho dokázaly i během dne vystrašit. Neustálé probouzení v noci nebylo pro jeho organismus tím nejlepším receptem, doopravdy mu chyběl spánek. Pohyboval se malátně, unaveně se díval před sebe, často neschopen aktivovat mozek na maximální výkon, ztráceje zájem o okolí. Tedy když ho zrovna nevyděsil nějaký zvuk nebo stín.

Líně ťukal prsty do kláves počítače, aniž by se pořádně soustředil na to, co dělá. Oči se mu pomalu zavíraly, mysl bloudila daleko odsud…

Znovu ty škrábavé zvuky. Jsou všude a jdou si pro mě. Dal bych nevímco za to, abych je mohl spatřit. Ale současně mě to děsí k smrti. Proč tu nemůže být alespoň světlo? A ten příšerný zápach se nedá vydržet. Co je zase tohle? Zřejmě nějaký kus kamene, je to tvrdé a velké. Snad svisle umístěná tvrdá plochá deska? A ty rytiny na ní…Vyrytá písmena. A tady je další, už je rozeznám i ve tmě. O něco světlejší stíny. Kříž.

Zase se třesu. Znovu ty zvuky, teď vychází ze země. Otevírající se hroby. Mrtvoly šátrající rukama z otevřených rakví. Spáry věčnosti. Jsou všude, jsem jimi obklopen. Nemám kam utéct.

Probudil se v kanceláři. Rychlým rozhlédnutím okolo sebe se ujistil, že je sám a nehrozí mu bezprostřední nebezpečí. Venku již byla tma, pohled na nástěnné hodiny mu prozradil, že spal až do jedenácti hodin v noci. Chvatně si oblékl kabát a vydal se nočním městem domů. Šel pomalu, držel se u zdí a obloukem obcházel každé ústí do užší tmavé ulice. Neustále se rozhlížel okolo sebe, otočil se při každém zvuku, který se ozval za ním. Nevěděl sám, jak se vlastně dostal domů, ale po té cestě si připadal stejně, jako při každém probuzení v posledních dnech. Ani horká sprcha už nedokázala zahnat strach a myšlenky, které mu otrávily mysl.

Už jsou blíž. Slyším je. A cítím jejich puch. Jak dlouho tam ty mrtvoly ležely, než je něco probudilo a přinutilo vylézt ven a vzít si svou poslední potravu?

Stejně nedokážu utíkat, nemám na to sílu. A kam bych se před nimi mohl schovat? Věční lovci, kteří se nikdy neunaví. Vždy půjdou za mnou a dostanou mě, ať zalezu kamkoliv. I kdybych jim vůbec dokázal odsud utéct. Plíživé kroky blížící se ke mně ze všech stran.

Zvuk klíče v zámku. Nebo se mu to jen zdálo? Další sen? Musel vylézt z postele, stejně byl skrz naskrz propocený a roztřesený, očima vyděšeně těkal okolo sebe, stále viděl všude otevírající se hroby. Vzal v tichosti z kuchyně pořádný porcovací nůž a přikradl se ke dveřím, kukátkem se podíval ven, ale za dveřmi byla jen lidským okem neproniknutelná temnota. Temnota, ze které se mu okamžitě sevřelo srdce a bezděčně roztřásla kolena. Rozsvítil a čekal, až si oči přivyknou záplavě světla. Ale ani teď se necítil bezpečněji nebo jistěji. Pomalými kroky se blížil ke koupelně. Rukou zvenku rozsvítil uvnitř a rychle ucukl v očekávání sevření ruky mrtvým pařátem.

Samozřejmě tam nic nebylo. Oddechl si trochu, ale nervy vybičované napětím a strachem pracovaly dál. Před očima mu vytanula představa, ve které vešel dovnitř, dveře se za ním zavřely a ve vaně se postavila mrtvola. Doslova před sebou viděl její prázdný pohled, uhnilé maso, prosvítající kosti přes kůži, čelist připravenou kousat a trhat. Vykřikl a odskočil zpět do chodby. Prudce oddechoval a sbíral odvahu. S údivem pohlédl na nůž ve své ruce, stále ho ještě držel. V tu chvíli mu bleskl hlavou spásný nápad použít tu zbraň na sebe, konečně by to neuvěřitelné trápení a mučení skončilo.

Oklepal se, uvědomil si, jak strašlivě zbaběle se chová a vstoupil do koupelny. Ani ho tolik nepřekvapilo, když ve vaně spatřil mrtvé rozpadající se tělo a oči, které zamrkaly přímo na něj. Nedokázal snést ten prázdný pohled. Prožitá hrůza jakoby z něj už vysála všechnu schopnost dál se bát nebo se jakkoli bránit. Zavřel oči, opět je otevřel. Mrtvola už ve vaně nebyla. I tak pustil sprchu a nechal téct vodu ve vaně snad deset minut, než se odvážil do ní vlézt. Představivost vybičovaná naplno zanechala v jeho hlavě příliš silný otisk pomalu vstávající mrtvoly.

Zaplašil tu představu a nechal se unášet proudem teplé vody. Alespoň do chvíle, než si vzpomněl na jeden film, ve kterém hrdince ve sprše přestala odtékat voda, žena se nemohla vůbec pohnout a po několika děsuplných minutách se utopila. To ho poměrně rychle přinutilo zastavit vodu, usušit se a odejít z koupelny. Nůž vrátil zpět na své místo, ale jít si lehnout do postele si netroufl, i když se mu víčka sama zavírala.

Sedl si v kuchyni ke stolu s hrnkem horkého čaje a jen přemýšlel, jak se do tohohle všeho vlastně dostal. Zaposlouchal se nepřítomně s pohledem upřeným na prázdnou zeď do šátravých zvuků znějících, jakoby nehty či drápy přejížděly po podlaze. Pomalu kolébal hlavou a usínal, než si uvědomil, co slyší, a vyděšeně vyskočil ze židle, až se převrhla. Srdce mu bilo jako o závod a roztřesená ruka se opět sevřela na rukojeti nože, který chvatně vyndal ze šuplíku pod stolem. Zvuky ustaly, ale on už nenacházel klid. Pomyšlení na mrtvolu nebo upíra za sebou ho přimělo rychle otočit hlavu, ale nikdo za ním nebyl. Pohrával si vystrašeně s nožem a celou svou mysl upřel na lesknoucí se ostrou čepel. Pokud ho nedokáže ochránit, může to všechno skončit.

Jedno hluboké říznutí. Spása. Vysvobození. Konec neustálému ohlížení se, zda za ním někdo není. Konec nekonečnému bušení srdce a třasu celého těla. Konec všech děsů. Už žádné plíživé zvuky, žádné mrtvoly na každém kroku, nikdo, kdo by mu usiloval o ukončení života, pokud možno co nejbolestivějším způsobem.

Znovu zaslechl ty zvuky. Kroky šourající se směrem k němu, když sledoval prázdným pohledem krev, která vytékala z rány…

Dnes ráno byla nalezena mrtvola muže s podřezanými žílami ve vlastním bytě. Policejní mluvčí nám prozradil, že smrt s největší pravděpodobností nenastala cizím zaviněním. Třiatřicetiletý muž podle výpovědí sousedů a známých trpěl častými depresemi po tragické smrti, jež potkala před třemi měsíci jeho manželku a dva syny. Případ je stále v šetření.