Balkón chrlí ibišky

do dvora, na vrak moskviče –

srážlivost rzi je hmatatelná

i z výšky.

Vidím: křídová skaliska,

                       lastury oken –

v nich šumění rychlého odlivu peřin,

                      nažehlené vlnolamy;

                   – – kafe,

a jít – –

***

klesám pod hladinu zašedlé emulze:

mangrovy, loděnky,

     zápražky léta...

               – – a ten první – – :

je odlitý ze stříbra

a mě ještě nezná.

***

Máma: Tolik dopisů

                    jako plástve

popsané mrtvými pavoučky.

Nyní jsou v šuplíku

                   vyhořelé

jako hnízdo lesních včel.

Něco zůstalo

k nenávratnu přišpendlené nesčetnými žihadly.

Je čas malovat.