Cena poznání

Chtěl jsem všecko vědět, znát

život, lidi i přírodu poznávat.

Vědět proč, jak , nabýt vědomosti,

rozumět všemu, najít souvislosti.

Myšlenky až k slunci vyslat

jak vystřelené prakem,

bůh mne za to odvážlivce

strastal dvojím zrakem.

Jarní svěžest se jím mění,

v podzimní listu ševelení

a v plný léta žhavý žár,

už ojíněný zimy zatíná se spár.

Těch pár let života, trápení, extáze,

ve chvíli zrození určeno ke skáze.

Když od zrodu k smrti předurčený,

pak žádná snaha nemá žádné ceny.

Když květem se těším,

vidím už suchý plod.

A západ slunce cítím,

hledím li na východ.

Krásná žena se jím ve stařenu změní,

vrásky atrofie tuším, kde tepá pokušení.

Pláč novorozeněte se mi prolíná s pláčem u hrobů,

kde život usíná a v slasti strmé milostných křečí se bolest ran a stáří krčí.

Naděje sloubí se se zmarem,

uspěch s prohrou, záplava s požárem.

Zrcadlo šklebu nastavené rozesmáté tváři,

propasti temnot, jasné slunce záři.

Vavříny, sláva, rány a boláky,

děti a slunce, granáty, bodáky.

Jeden tu na trůnu své slávy tyje

druhý se kroutí, kašle a blije.

Goya tam maluje, mladice, stařeny,

těla jsou odkryta, závoje strženy.

Všechno je spojeno svým vlastním opakem.

S životem, věčností, hnusem i zázrakem.

Hmota se přelévá do nových tvarů,

rej nadějí, zrodu, zániku i zmaru.

Žití je koloběh, forem až do sytosti,

To je to poznání, to jsou ty souvislosti.

Tyto verše byly sepsány v roce 1975 mým otcem Abrahamem a dodnes ležely v šuplíku se spoustou dalších, což se my zdá škoda, proto jeden uveřejňuji. Prosím o ohodnocení... s radostí předám autorovi.