|
|
|
Post coitum Autor: Oplatka (Stálý) - publikováno 6.10.2004 (17:50:28), v časopise 9.11.2004
|
| |
Poslední film Juraje Jakubiska, vzniklý podle scénáře Marcela Bystroně, je pokusem s nadhledem reflektovat svět, v němž vymizela skutečná láska a vztahy se zúžily na tělesné potěšení.
Fotograf, podnikatel, hudebník, zvukař, sekretářka, barmanka, zdravotní sestřička, prostitutka a teenagerka se tu střetávají a míjejí v kolotoči vztahů, převážně omezených na sexuální. Jejich kontakty se rozvíjejí přesně podle slov Brigitte Bardotové o tom, že „nakonec se všichni sejdou v jedné posteli“ - v celém mnohoúhelníku potenciálních vztahů nalezneme jen málo takových, které nevzniknou (nakonec dojde i na lesbické).
Lásky a vlastně jakéhokoli hlubšího citu však hrdinové v naprosté většině nedosahnou. Jakýmsi mottem, charakterizujícím lásku jako neuskutečnitelný přelud, je od člověka k člověku předávaný příběh o „partnerovi (partnerce), který pro něj byl jedinou skutečnou láskou, ale opustil jej, protože měl rakovinu konečníku a nechtěl, aby jej viděl umírat.“ Láska je zde tedy snem, něčím, po čem většina účastníků touží, ale nedokáže si jej představit jinak než jako kýčovitý televizní příběh. Jediní lidé, kteří tu skutečně milují, zdravotní sestřička oddaná podnikateli a mladičký zvukař závislý na své manželce, zde vystupují spíše v roli politováníhodných ztroskotanců (schopných navázat sexuální vztahy s jinými jen proto, aby potěšili svého partnera). Hledající teenagerka, přicházející do tohoto světa s naivní představou o opravdové lásce, tu nachází jen faleš a přetvářku.
Toto poselství je nám předáváno prostřednictví rychle se střídajících pasáží, v nichž se dvojice vzájemně prohazují často bez vysvětlení, kde k sobě přišly, a doplněných místy bizarními reáliemi (pózování fotografovi v pozici zavěšeného anděla, rockový koncert v kostele, prostitutka stylizovaná do Kleopatry, opakující si učivo ke státnici z medicíny apod.). Řada z těchto motivů však působí dosti samoúčelně (například barvoslepost fotografa, který považuje krvavou vodu za zelenou, je vyloženě legráckou bez podtextu).
Závěr, v němž nechybí smrt, pohřeb ani svatba, působí poněkud překombinovaným dojmem a očekávaná katarze pak (zejména díky neustálému nastavování) nepřichází, zůstává jen úsměv nad dalšími kuriozními úkazy. Ani závěrečné rozdělení dvojic v sobě neskrývá symboliku ani překvapivost; jde zkrátka jen o další možnost rozvržení vztahů mezi postavami.
Herecké ztvárnění řady postav se pohybuje na úrovni lehké parodie: ať už jde o bezcitného podnikatele Jiřího Langmajera, prostitutku-medičku Sandry Pogodové či hysterickou barmanku Mahuleny Bočanové. Úmyslně přehrávající je také Mira Nosek jako zvukař chorobně zbožňující svou manželku; oproti tomu Beata Greneche v obdobně pojaté roli zdravotní sestřičky obdařuje svou hrdinku tragickým rozměrem lásky jdoucí k sebezničení. Spíše civilní herectví pak předvádějí Richard Krajčo v roli hudebníka a Franco Nero jako zestárlý hippie-fotograf. Přes rozdíly v herecké prezentaci je celý ansámbl dobře sehraný; určitý problém v orientaci představují jen postavy barmanky a sekretářky, neboť Mahulena Bočanová a Eva Elsnerová jsou si vzhledem i stylizací velice podobné a tedy snadno zaměnitelné.
Snímek můžeme hodnotit ze dvou různých úhlů: jako film Juraje Jakubiska v kontextu jeho tvorby a jako prostou výpověď o dnešních milostných vztazích. Budeme-li hodnotit film ve srovnání se staršími režisérovými díly, v nichž měly symboly svůj zvláštní význam a jejichž platnost byla zpravidla obecnější a časově neomezená (přestože v režisérově tvorbě můžeme najít například také osmdesátým letům poplatný snímek Postav dom, zasaď strom), pak zůstane za očekáváními, které bychom na něj mohli vztahovat. Mnoho zdánlivě symbolických motivů tu působí spíše jako formalistní ozdůbky, které poselství filmu nijak neobohacují.
Uvážíme-li však na druhou stranu, že scénář tentokrát není Jakubiskovým dílem, ale prací podstatně mladšího Marcela Bystroně, autora věkově bližšího většině hrdinů, a vnímáme snímek v kontextu současných klipovitých výpovědí o životě v Čechách, můžeme říci, že jde o vcelku zdařený film.Téma střídání partnerů a absence hlubších citů, stejně jako filmová řeč, využívající rychlých střihů a rockové hudby (skupina Kryštof) jsou současnému divákovu blízké a dokáží jej oslovit.
Příznivci Jakubiskovy zvláštní poetiky budou tedy filmem pravděpodobně zklamáni, protože snímek nemá - přes veškeré rádoby alegorické obrazy ze svatby či pohřbu - další hlubší významy, které by diváka přiměly k přemýšlení po skončení filmu. Pokud se však budeme dívat na snímek „jen“ jako na studii o prázdnotě vztahů moderní doby, pak danému zadání vyhovuje.
Na otázku, nakolik je film vydařený, si tedy každý musí odpovědět podle zvoleného úhlu pohledu.
|
|
|