Nový film režiséra Petra Václava, který debutoval v roce 1996 snímkem Marian, je komorním příběhem o postupném rozpadu vztahu dvou lidí.

Tereza, křehká a senzitivní mladá žena, překladatelka z francouzštiny, žije již delší čas s architektem Kryštofem. Ten ji má sice vcelku rád, její duševní stránka jej však nijak zvlášť nezajímá; nevnímá ani její tvůrčí krizi. Navíc prožívá náruživý sexuální vztah s vdanou kolegyní z práce. Tereza jej ve své ohleduplnosti nechce s ničím obtěžovat, snaží se mu stále vycházet vstříc, zatají mu dokonce své těhotenství a následnou interrupci, na kterou jde proto, aby nepřidělávala Kryštofovi starosti…Teprve po dívčině psychickém zhroucení poznává Kryštof, jak málo ji znal, najít k ní znovu cestu však nedokáže. Tereza odjíždí z Prahy, pracuje v kuchyni horské chaty, kam ji pozvala kamarádka. Poté, co svou zoufalou potřebu něčí blízkosti realizuje milováním s kamarádčiným přítelem, se vrátí, naposledy se rozloučí s Kryštofem a vyráží na novou cestu. Na té snad znovu najde sílu k životu a ztracenou rovnováhu…

Je pravdou, že od sondy do duševního života hrdinů nelze očekávat silnou zápletku. I komorní psychologický snímek by ale měl mít nějakou dějovou strukturu, a tu Paralelní světy nemají. Máme tu několik vedlejších dějových linek, kterým ale není nijak dopřáno se rozvinout: Kryštofův konflikt s majitelem domu, který staví, vyzní do ztracena, do ničeho podstatného nevyústí ani téma jeho vztahu k náruživé kolegyni…Také Terezin útěk do hor a letmé sblížení s kamarádčiným partnerem postrádá další obsah. Závěr pak působí bezradně: sledujeme Terezu se změněným účesem, procházející se ulicemi a odmítající známého nabídky; znamená to, že objevila svou identitu a stala se silnější? Její zmatené reakce na pozvání Kryštofova kamaráda tomu příliš neodpovídají…

Příběhem, zahaleným většinou do deštivé a potemnělé atmosféry a dotvářeným reáliemi Prahy, se prolínají vize a sny obou hlavních postav. Kromě formálního ozvláštnění tu ale neplní žádnou úlohu. Usiloval-li režisér o to, aby prohloubily poznání hrdinů, případně přinesly nějaké poselství, pak neuspěl. Zejména záběry na rozestavěnou pražskou budovu Zlatého anděla působí jako vyloženě formalistní ozdůbky, a je jen dobře, že s postupem filmu se režisér svých vizí zříká.

Tím nejpodstatnějším (a vlastně jediným), co tak ze snímku zůstává, je psychologický portrét citlivé mladé ženy. Hlavní zásluhu na tom má Lenka Vlasáková, jejíž Tereze dokážeme zcela věřit všechny její duševní stavy. Vlasákové hrdinka je odstíněna do nejmenších detailů; intenzivně vnímáme její nevíru v sebe, stálou nejistotu, hluboký pocit bolestné opuštěnosti…Ostatní herci zůstávají zcela nebo téměř v jejím stínu: Karel Roden, který po nějaké době hraje hrdinu vcelku normálního, odvádí svůj standardní výkon. U slovenské herečky Gabriely Škrabákové v roli Kryštofovy milenky je pak až příliš zdůrazňována fyzická krása jejího obnaženého těla (což na druhou stranu tvoří dobrý protipól k “cudným” aktům Terezy), která zastírá, že v několika málo oblečených scénách není herečka zdaleka nezajímavá.