I.

To nade mnou

je náušnice z jantaru.

Kdo by ale poslouchal

od ne-pa-mě-ti . . .

A komár

– zalitý do jejích pryskyřic –

                            snad odjakživa

saje pot ze strojoven,

aby vítr předstíral opilost jabloní

                                       a korunám

rozvázal listy jak jazyky – –

čím ale naplním prostor,

jeho prvohorní tvar?

bůh listů třese strachem.

II.

Úsvit

píská na ptačí kůstky

    a je to jako přijímání

                       těla slunce,

když otvírám očím zránarty.

Vidím modrou krev nebe,

                     plebejskou listů – –

a ty – samorost ze dřeva nejměkčího –

                                              než vzplaneš,

abys opakováním sebe sama

hledala jméno bdění,

jeho tvar – – –