Na staveništi se dlouho nic nedělo. S východem slunce oschly do poloviny střechy vystavěné trámy. Jedny už stály bez opory, pevně do sebe vsazené, ve spojích jištěné dřevěnými hřeby. Jiné, ještě vratké, přes noc podpíraly „laty“, vzpříčené o patu půdního límce, o komín nebo o přilehlý strom. Ty přes noc přibili železnými hřeby - jak do stromu, tak do cihel... Trámy si sedaly v kamenných ložích bez prachu - jen s hoblinami zbylými po odřezaných pruzích kůry. Ale i ty ještě dnes černovlasý tesař mistr pečlivě zamete pro pocit jemné práce...
Noc proběhla klidně, bez větru, proto si mohla kolem třetí hodiny ranní sednout rosa, aby s východem slunce vyschla. Vlhkost, která stačila vsáknout do nejsvrchnějších vrstev dřeva, odešla prasklinami propukanými v průběhu tří let sušení ve skladovací stodole. Nové praskliny už dobrého jeden a půl roku nepřibývaly - dřevo se dávno ustálilo.
Když práce na stavbě začínaly, nevědělo se přesně o co půjde. Majitel prostředků na výstavbu byl zároveň majitelem touhy po určité podobě a smyslu této stavby, ale nebyl již majitelem vyhotoveného plánu, dokonce ani přesných slov, kterými by sám sobě tuto touhu formuloval, a kterými by případného výkresového technika navedl. Ačkoli měl početnu rodinu, na stavbu se jezdil dívat vždy sám. Z útržků náhlých telefonních hovorů, které dělníci mohli zaslechnout, se však dalo po čase usoudit, že nic netají. Pouze si nepřál být vystaven debatám o podobě stavby - bylo podstatné, aby vše spočívalo jen na něm.
V průběhu prvního roku stavby skupina pár set cihel změnila několikrát místo, pořadí i tvar svého seskupení; několikrát byla pevně stmelena maltou, poté pečlivě rozebrána a očištěna k novému použití. Opotřebované cihly se nesměly ani po případném rozbití zahazovat, což práci citelně ztěžovalo. Přesto zedníci nereptali – dostali dobře zaplaceno a případné vynucené nepřesnosti byly s pochopením přehlíženy. Krom toho na jakési nepřímo vyslovené rovině chápali, že jde o „hru“ - jak majitelovo počínání mezi sebou, více či méně výstižně, nazývali. Cihly a zdi se také nepřesouvaly do nekonečna. Majitel občas váhal, ale neváhal v kruzích, nýbrž ve spirálách se začátkem a koncem. Dotvářel dům váhavými kroky, ale kroky – takže na jaře druhého roku muselo být přivezeno několik palet cihel nových.
Čas od času na různě dlouhou dobu přibývali dělníci doplňujících řemesel. Ti, kteří již věděli, oč se jedná, jim hned s cigaretou v ústech, s úsměvem a s pár přátelskými vulgaritami sdělovali, jakého že tu mají mistra, že to ještě neviděli, a že se mají těšit, co jim tem „bambula“ navykládá. A bambula opravdu navykládal ledacos, ale jednak v tom nebylo nic, co by de-facto nešlo splnit, a jednak vždy přislíbil tučný honorář. Takže když později viděli přicházet opět nové řemeslníky, nemohli si na svého pána stěžovat jinak, než také s cigaretou v úsměvu a se slovníkem čerstvým jako Morava sama.
Tvar se pomalu, měňavě rýsoval a jestli to pán Bůh z výšky nad časem sledoval, sám se musel ptát, je-li to chvějivá fata-morgána. Zvenčí se zdálo, že nebyla. Vše se ustalovalo, zdi už půl roku stály na tomtéž místě, jen schody putovaly, marně hledajíce místo, ve kterém by bylo nejlépe prorazit do půdní části. Mezi dělníky se šeptalo, že majitel je nejspíš spokojený: zdálo se, že jeho vrtkavá tušení nabývají reálných podob, a že se vše dává do pohybu. Ale na přímé dotazy dělníků – kam zavést vodu, kde bude studna, chce-li krb – však odpovědět nedokázal. Vyplácel proto mnohdy plat jen za nečinné čekání v maringotkách blízko u stavby. Bylo vidět, že se stále ještě trápí mnoha otázkami a to, že vztyčil zdi a schody, že nechal klenout stropy a nad nimi vztyčit střechu, bylo jen jednou a jedinou ustálenou částí jeho představy. Ale i ta stále hrozila zhroucením. Ani teď nebyl jasný účel stavby - nevědělo se jak dům připravit...
Na ke stromu ukotvený trám se posadil skřivan. Vybral si trčící dřevěný hřeb – lépe mu padl do hrsti nožek, než kladívkem zryté temeno cihly na půdním límci. Protilehlá žebra, ještě nespojená vaznicemi, si za noc sedla níž, ale dosedla tím jen blíže k ryskám – dokonale zřetelným tahům plochou tužkou po uklizených ložích. Tu a tam vězely v trámu hřebíky, o které chlapi napínali „brnkačky“, nebo na které věšeli těžké tesařské opasky, když přišla nálada a povinnost chvíli nechtěla volat. Hřeby však budou na přání majitele vytaženy.
A dělníci to vykonají rádi:
Budou mít proto pocit,
že jejich práce je jemná... Ačkoli
je možné, že právě po tomto hřebu
přes noc vypukla
v trámu
láska.
