|
| |
 |
|  |
|
Cílem Projektu 100, který se pod křídly Asociace českých filmových klubů poprvé uskutečnil někdy před deseti lety, bylo dostat do českých kin perly světové kinematografie, v mnoha případech filmy nekomerční či natolik staré, že by již jinak neměly šanci na uvedení. Mnoho klasických filmových děl tak díky Projektu 100 mělo svou českou premiéru a setkala se s velkým diváckým zájmem. Snad i proto se Jiří Králík, autor tohoto projektu, mimo jiné i pořadatel Letní filmové školy v Uherském Hradišti, rozhodl nezůstat u původně plánované stovky filmů, které již deset předchozích ročníků Projektu 100 obsáhlo, a rozhodl se uspořádat ročník další, jedenáctý. Kromě osmi hraných filmů, mezi které tradičně patří i jeden český zástupce, nabízí Projekt i jeden animovaný a jeden hraný krátkometrážní film.
Jiří Králík - hlavní organizátor Projektu 100
MODERNÍ DOBA
USA 1936 - scénář, režie a hudba: Charles Chaplin
Šestý film Charlieho Chaplina , reflektuje překotný technický vývoj první třetiny dvacátého století, kdy se společnost zmítaná ekonomickou krizí upínala k technickému pokroku jako jediné možnosti záchrany. Ač třicátá léta již definitivně potvrdila vítězství zvukového filmu, Chaplin svou Moderní dobu natočil ve stylu němé grotesky, tedy s využitím pantomimy, zatmívaček či "zrychleného pohybu". Cílem však nebylo diváka pouze pobavit (jak Chaplin ve snaze uchránit film před cenzorskými zásahy prohlašoval) - Moderní doba je film s výrazným politickým podtextem, technický pokrok ruku v ruce se zvyšováním výroby totiž přispěl ke vzniku odborů a rozvoji byrokracie. Filmoví tvůrci byli pod značným tlakem, jak jinak než katolické, Ligy slušnosti, která při nazírání na filmová díla důsledně vyžadovala užívání nešťastného Haysova mravnostního kodexu ( ten koneckonců ve Spojených státech v mírnější podobě přetrvává dodnes). V této atmosféře a v době, kdy byla každému nucena představa, že pouze s rozvojem techniky je společnost na cestě k lepším zítřkům, si Chaplin dovolil poukázat na to, že bez rozvoje celé společnosti ke skutečnému pokroku nikdy nedojde. V dnešní době sice už nejde o film příliš divácky atraktivní, ale jeho poselství je nadále aktuální. Stále totiž máme při vizích budoucnosti tendence upínat se k představám dokonalých strojů, které lepší svět vytvoří za nás.
METROPOLIS
Německo 1927 - scénář a režie: Fritz Lang
Jeden z prvních sci-fi filmů vůbec s tehdy rekordním nákladem 5 milionů marek. Je druhým němým filmem v nabídce letošního Projektu 100 a také z něj Chaplin ve své Moderní době (viz výše) v mnohém vycházel, byť odkaz Metropolis převáděl do komické roviny. A nebyl jediný kdo z tohoto monumentálního díla čerpal. Inspirace Langovým snímkem je zjevná v Sexmisi, Blade Runnerovi a mnoha a mnoha dalších. Říci, že děj Metropolis se odehrává v přetechnizované společnosti 21. století by nebylo úplně přesné, Metropolis totiž není založena na silném příběhu, jedná se spíše o sociální alegiorii. Důraz na důležitost ochrany nižších (tj. dělnických) vrstev před nastupující modernizací učinil z Metropolis film ve své době politicky nekonfliktní, vyhovoval jak komunistům, tak (a to bylo pro výmarského režiséra jistě důležitější) i tehdejšímu německému režimu, protože i nacisté usilovali přístupnost lidovým masám. Metropolis je město budoucnosti, izolované, a rozdělené na dva póly - jeho chod řídí bohatá elita parazitující na dřině dělníků, kteří žijí v temných ghetech okolo úpatí honosných mrakodrapů. Vyprávění je založeno na kontrastu, nejen chudých a bohatých, ale i techniky a magie a mnoho klasických symbolů (včetně panny Marie) posouvá do dalších významů. Před zakoupením lístků do kina je třeba si uvědomit, že na Metropolis se nedívá snadno a to především proto, že již neexistuje původní verze filmu. Snímek, který později způsobil krach svého studia, se ani zdaleka nezaplatil a tak byl již v roce 1927 necitlivě zkrácen a to skoro o čtvrtinu. Vinou tohoto distribučního zásahu ztrácí vyprávění na logice, jeho sledování je spíše pro filmové fajnšmekry, kteří si vychutnají novátorské vizuální efekty tohoto v pravdě expresionistického snímku. Snímku jenž zůstává pro ostatní tvůrce dodnes inspirací.
OTEC NA SLUŽEBNÍ CESTĚ
Jugoslávie 1985 - režie: Emir Kusturica, scénář: Abdulah Sidran
Čtvrtý film Emira Kusturici je příběhem jedné rodiny, která v Titově Jugoslávii doplatila na politické čistky. Vše je viděno očima školáka Malika, jehož otec díky falešnému udání od vlastního bratra putuje do pracovního lágru. Dětské oči si ještě neuvědomují plně vážnost situace, otec je, jak říká maminka, pouze "na služební cestě". Kusturica opět ve filmu obsáhne velké časové období a jako ve většině jeho snímků dobové souvislosti slouží pouze k dokreslení lidských příběhů. Mnohem závažnějším problémem než politická perzekuce se zdá otcovo nekonečné sukničkářství. Narozdíl od pozdějšího Undergroundu nespadá vyprávění k úmyslné grotesknosti, sám režisér své dílo označuje za historicko-milostný film - nesází na silná gesta, potřebného sdělení dosahuje pečlivou drobnohrou a tlumenými hereckými výkony. Otec na služební cestě je jemný a laskavý snímek, působivé a paradoxně poetické záběry prostředí pracovního tábora či šedého Sarajeva podbarvuje hudba Zorana Simjanoviče. Film je bohatý na silné emotivní scény. Hlavní postavou je otec Meša, výborně stvárněný oblíbeným Kusturicovým hercem Mikim Manojlovičem, ale díky vypravěči Malikovi můžeme film vnímat i jako obraz dospívání, doby, kdy dítě pomalu přestává vidět v tom co mu říkají dospělí nenapadnutelnou pravdu, ale začíná si vytvářet svůj vlastní pohled a pomalu uniká ze světa poklidných her a sladkých iluzí.
VERA DRAKE - ŽENA DVOU TVÁŘÍ
Velká Británie, Francie, Nový Zéland 2004, scénář a režie: Mike Leigh
( napsal Ariel )
Vera Drake - žena dvou tváří, režiséra Mika Leigha je filmem o ženě, která v poválečné Británii tajně prováděla potraty. Ti, kdo znají Leighovo patrně nejznámějším dílo, strhující drama Tajnosti a lži, se asi neubrání srovnání. Avšak tím, že se Leigh tentokrát opírá o dost jednoduchý scénář, na sebe nevzal právě lehký úkol. Přesto film zaujme zajímavým vykreslením postav (např. ušláplý soused), minimalistickými průzory do každodenního života (bezútěšná scéna z továrny, kde Veřina dcera kontroluje žárovky), jemnou gradací, s níž jsou zobrazovány pocity žen, které se zákroku podrobují, či nenápadným prolínáním jednotlivých scén (flirtování Veřina syna, scéna znásilnění, scéna u psychiatra atd.), které z různých úhlů naznačují, jaký byl systém související s možností uměle přerušit těhotenství. Pohled na celkové klima se tak vlastně stává mnohem důležitější než příběh hlavní hrdinky. Přesto je výkon Imeldy Staunton v roli Very velmi dobrý. Mimo jiné i on nás nechává na pochybách, je-li Vera Drake skutečně bytostí tak dobrou a nezištnou, jak se na první pohled jeví. Ale po shlédnutí filmu si závěr o hrdince i době jistě uděláte sami.
TAKING OFF
USA 1971, režie: Miloš Forman, scénář: Miloš Forman, J. C. Cariére, J. Guare, J. Klein
Tento film je založen na zdánlivě jednoduché zápletce – patnáctiletá dcera se na několik dnů „vytratí“ z domova a její rodina se po ní snaží pátrat. Jenže jsou věci takové jak se zdají? Skutečně je výška věku přímo úměrná s morální vyspělostí? Taking off je velmi vtipným a hořce sžíravým snímkem; příběh se odehrává ve dvou rovinách, sledujeme jak počínání zmizelé dcery, tak i pátrací akci rodičů, právě při které paradoxně dojde k mnoha skandálům. Scény, kdy rodiče přestávají být spořádanými dospělými američany a kouří trávu, padají po hlavě do opileckých večírků a svlékacího pokeru či kradou taxík jsou zárukou dobré zábavy. Miloš Forman ve svém prvním zámořském režisérském počinu nezapřel svou osobitost a vytvořil filmovou satiru na americkou společnost, rodičovské zvyklosti a rituály a studentský život 70. let. Není divu, že jej čekal naprostý komerční neúspěch, přesto můžeme Taking off směle postavit vedle kultovního Hoří, má panenko! Bohužel, při vší úctě (Amadeus, Muž na Měsíci) i neúctě (Lid versus Larrry Flint) k jeho dalším americkým snímkům, Forman již tímto směrem odvážné ironie a reflexe zkostnatělých modelů chování později nikdy nevykročil a přijal hollywoodský model vyprávění.
VOJŤECH, ŘEČENÝ SIROTEK
ĆR 1989, režie: Zdeněk Tyc, scénář: J. Soukup, J. Kačer, Z. Tyc
Absolventský film Zdeňka Tyce není příliš známý ani komerčně úspěšný, ostatně jako většina našich snímků uvedených v roce 89. Vojtěch je poklidná černobílá balada ve stylu podobných českých filmů ze šedesátých let – to podtrhuje i to, že je film černobílý, a tak kontrast mezi světlem a tmou, slunečními paprsky a šedými mraky, ještě lépe vyniká. Příběh, zasazený do roku 1946, se odvíjí kolem mladíka Vojtěcha, který se jen těžko začleňuje do venkovského společenství. A právě postava podivného samorosta působí jako ušitá na tělo citlivému herectví Petra Formana. Důležitou roli ve vyprávění hraje příroda, Vojtěch není filmem který klade důraz na děj, prostě si poklidně plyne, stejně jako dny na českém poválečném venkově. Rozhodně ovšem stojí za shlédnutí, už pro svou odlišnost od současné české filmové tvorby.
REVIZOŘI
Maďarsko 2003, režie: Antal Nimród, scénář: A. Nimród, J. Adler
Revizoři si v rámci Projektu 100 odbývají svou českou premiéru a proto jsem je ještě neměl možnost vidět. Podle dostupných materiálů to však vypadá, že se asi jedná z celé nabídky Projetku 100 o film pro současného diváka nejatraktivnější. Akční mysteriózní thriller z prostředí maďarského metra? Jako hlavní hrdinové revizoři bojující jak s černými pasažéry, tak s maskovaným zabijákem skrývajícím se v podzemí? Brutální elektronická hudba? No.. zní to přinejmenším zajímavě ;-) V Maďarsku tento film po dlouhé týdny vedl tabulku návštěvnosti kin a bude se ucházet o Oscara za nejlepší zahraniční film.
KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ?
USA 1966, režie: Mike Nichols, scénář E. Lenhman (podle divadelní hry E. Alebeeho)
Tentokráte budu citovat oficiální materiály k Projektu 100:
„Drastické nahlédnutí do života manželů, kteří si prostřednictvím virtuálního světa a virtuálních příběhů dokážou ubližovat s takovým gustem a takovou razancí, že by jim to normální nudná realita neumožňovala. Příběh stárnoucího profesora a jeho ženy (dcery rektora), kteří si zpestřují život vymyšlenými příběhy a množstvím krutých her, jejichž prostřednictvím si vzájemně rozdírají duše (pravděpodobně proto, aby si dokázali, že ještě žijí), sledujeme společně s mladší dvojicí , která stojí téměř na počátku jak vztahu, tak kariéry, a na rozdíl od starších ještě má zábrany - „předstírá“ nejen ostatním, ale i sobě nejrůznější iluze o životě.“
PLECHOVÝ BUBÍNEK
Německo/Francie 1979, režie: Volker Schlondorff, scénář: V. Schlondorff, J. C. Carriére, F. Seitz
Obsáhnout ve filmu děj celého románu rozhodně není snadný úkol a většina takových filmových adaptací končí neúspěchem. Režisér a představitel "nové německé filmové vlny" Volker Schlondorff měl práci o to těžší, že předlohou, kterou měl převést na plátna kin, byl veleslavný román Guntera Grasse. Přesto se Schlondorffovi podařilo dostat do filmu vše podstatné a neváhal najít i ekvivalenty ke Grassovým vyprávěčským postupů. Když si vzpomeneme, kolik např. českých filmů podle předlohy V. Párala právě na tomto ztroskotalo, můžeme se německému režisérovi pouze obdivovat. Děj se odehrává v první polovině dvacátého století a zobrazuje mimo jiné vývoj nacismu a proměnu společnosti v mnohonárodnostním městě. To vše sleduje divák pomocí chlapce Oskara, jehož křik je tak silný, že dokáže rozbíjet sklo. Oskar se odmítá stát součástí světa dospělých, a tak se rozhodne přestat růst. Zůstává tedy navenek stále malým dítětem, ale jeho duše velmi brzy přestává být čistá. Právě díky němu si uvědomujeme, že i monstróní zlo může na první pohled působit neškodně. Právě tento kontrast, mezi vnitřkem a vnějkem malého chlapce dodává filmu na síle výpovědi. Těžko říct zda by to tak působilo, kdyby v hlavní roli hrál lilipután, jak se také zvažovalo. Plechový bubínek si uchoval poselství své stejnojmenné knižní předlohy, tedy ono gesto odporu proti agresi společnosti, neustálému tlaku k zařazení se do davu, byť ono poselství vyznívá značně bizarně až kontroverzně.
PŮLNOČNÍ KOVBOJ
USA 1969, režie: John Schleisinger, scénář: Waldo Salt
Asi nejpravdivěji dokáže určité prostředí zobrazit člověk, který do něj nepatří. Rozhodně to platí v případě tohoto filmu, kde anglický režisér zobrazuje New York jako město propastných sociálních rozdílů a ztráty iluzí. Příběh „venkovského“ kluka Joea, který se rozhodne vydat do New Yorku za vidinou finančního zisku z práce gigola, si bere na paškál klasický americký sen. Už stylizace Joea jako salonního kovboje, oblíbené americké postavy, má znamenat jeho mužnost a atraktivitu. V New Yorku však „gigola“ čeká obšťastňování obstarožních paniček a pak už nejen jich. Veškeré zbytky drsné mužnosti tak berou za své. Nakonec jediné co ve městě získá je přátelství zlodějíčka a pomalu umírajícího feťáka Ratse (vynikající Dustin Hoffman). Je už pro Američany typické, že každý kdo se pokusil na jejich zemi podívat střízlivým pohledem, byl odmítán. Půlnoční kovboj byl okolkován ratingem X, což je maximum, které může být uděleno při rozhodování o věkové nepřístupnosti a které se do té doby udělovalo pouze pornofilmům. Každopádně i přesto nakonec získal tři Oscary ( a rating byl potichu změněn) .
pro seznam kin klikněte na pokračování v kolekci
| |
|
|
