Vždycky mě naštve, když něco uhodneš dřív, než si vůbec uvědomím, že zrovna tohle mám na mysli. Doříkáváš věty za mě a nemáš na to vůbec právo. Není to vůbec fér, známe se přece jenom dva měsíce. A navíc já ještě neumím číst tvoje sny z otisků prsů v náprsních kapsách bundy, co mi půjčuješ, když je mi zima a na přestupech v metru fouká.

Vždycky mě naštve, když mi pošleš zprávu, kde píšeš: „ Broučku, vrať se, jdeme stavět sněhuláky.“ Není to vůbec fér, když víš, jak moc miluju sněhuláky, známe se přece jenom dva měsíce. A navíc já ještě neumím krotit tryskáč na provázku z režných nití.

Vždycky mě naštve, když mi přineseš karamelovej větrník ve chvíli, kdy mám chuť ječet. Objetím mě uklidňuješ a nemáš na to vůbec právo. Není to vůbec fér, když víš, co už je i na mě moc, známe se přece jenom dva měsíce. A navíc já ještě neumím mít ráda bez následků.

Teď čekám na až se uvidí.