|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
„Koncert v domově důchodců“
…
A zase bylo ticho. Už jsem skoro zapomněl, že se mnou v místnosti někdo sedí, když Standa p ronesl: „Mám pro tebe nabídku.“
Nezúčastněně jsem se po něm ohlédl.
„Na koncert,“ doplnil Standa rychle, aby vzbudil můj zájem. Musím říct, že se mu to moc nepodařilo.
„Na co?“ zdálo se mi, že jsem přeslechl.
„Koncert, ty vole. Ale museli bysme začít hned zkoušet, má to být už příští týden.“
Nestačil jsem valit oči.
„Koncert? My?“ zadíval jsem se mu zblízka do tváře. Skutečně byla nějaká bledá. „Není ti nic?“
„No, spíš by to byl jenom takový malý koncertíček, drobné vystoupení k rozptýlení několika pozvan ých…“
„Tak pozvaných? Koncertíček?“ nepřestával jsem žasnout. On, který se už půl roku systematicky vyhýbá zkouškám, tady plánuje nějaký koncert? To je nějaké divné.
Na to Standa vychrlí plán vánočního koncertu, kterým by jsme obšťastnili osazenstvo našeho krásného, nedávno zrekonstruovaného, a teď pozor čeho, ať to s vámi nepraští jako se mnou, domova důchodců .
„Cože!?“ vyvalil jsem na něho bulvy. Začůrané babičky a dědečci, tak jsem si své publikum rozhodně nepředstavoval.
„Promiň, ale tak si své publikum nepředstavuju, Stando,“ řekl jsem.
„Nějak musíme začít,“ nedal si svůj nápad vymluvit Standa.
Káravě jsem se na něho podíval. O co se, kruci, ten prevít snaží? Že by svou hudební produkcí chtěl okouzlit srdce nějaké čiperné babičky, bylo krajně nepravděpodobné. Snad se v něm přeci jen nehnulo svědomí?
Nakonec mě ten blázen přesvědčil, abych do toho šel. Taky mě přesvědčil, že nebudeme hrát ty moje superšlágry, které jsem tak pracně vykřesal z hlubin svojí rozervané duše, ale kolekci starých lidových písniček, které jediné mohou ty staroušky přivést k životu. Tak jsme začali zkoušet.
…
Pořád mi nešlo do hlavy, proč to vlastně děláme, proč to hlavně Standa dělá, nemocnice, hřbitovy, zkrátka místa, odkud čouhal jenom cípek smrti, těm se přece odjakživa vyhýbal jako čert kříži. A teď se sám žene do jedné takové osudové pasti, jakou je stáří, to mi pořád nemohlo docvaknout.
Docvaklo mi to okamžitě a s absolutní přesností ve chvíli, kdy jsme rozhrnuly těžký, skoro nemocniční vzduch levitující nerušeně prostorami domova, a vydali se přivítat se zdravotnickým personálem.
Okamžitě mě upoutala jedna mladá sestřička, která v tom bílém plášti a dlouhých blonďatých vlasech vypadala dočista jako anděl. S tím rozdílem, že byla skutečná a tady, že se na ni na rozdíl od andělů dalo sáhnout (důkazem byla podaná ruka, kterou nás spolu s ostatními ženami uvítala), případně, jak to Standa zamýšlel, s ní dělat i jiné věci, které mi smrtelními už tak s anděly obyčejně děláváme.
Nevraživě jsem se ohlédl po svém společníkovi. Ty prevíte jeden prevítský! sdělil jsem mu očima, protože mi bylo jasné, že se nacházím v místnosti spolu s jeho další, dosud nic netušící obětí.
Sorry, pokrčil Standa jenom trochu rameny a pokračoval v hypnotizování vyhlédnuté dívky, zorničky jejíchž oči se začaly nějak podezřele rozšiřovat.
„Ale je tu zima, co?“ řekla dívka najednou mezi řečí, kterou jsme společensky vedli, a dříve než si nenápadně zkřížila ruce na hrudi, jsem si všiml, že i pod pláštěm se jí něco nebývale rozšířilo, a rozhodl jsem se, že ihned po skončení koncertu Standu zavraždím, protože takhle by to už vážně dál nešlo.
…
Ten prevít, ten prevít, opakoval jsem si v duchu, probíraje se strunami kytary. „Když jsem šél z Hradišťá…,“ zpíval jsem, ale v hlavě jsem měl úplně jiná slova, zapletená do úplně jiných myšlenek, než byl nějaký domov s vyhasínajícími kalíšky lidských svící. Standa byl také úplně jinde, stačilo se na něho občas podívat, jak pohybuje rty, jak pracuje jazykem, aby správně vyslovil to které zpívané slovo, jak se za klávesami nemu zikálně kroutí v bocích…
Rozhodl jsem se, že se na něj nebudu dívat, a místo toho se pustil do zkoumání asi tří tuctů obličejů našich šedovlasých posluchačů, jejichž věkové rozpětí odhaduji od sedmdesáti do sto dvaceti šesti a půl let.
Seděl mezi nimi takový staříček…, co já vím, asi tak osmdesát, možná pětaosmdesát let, možná víc. Drobně si pokyvoval hluboko skloněnou hlavou do rytmu a bylo znát, že ho naše produkce zaujala, protože měl na tváři takový mělký, sotva znatelný úsměv. Dívám se tak na něj a př emýšlím, jestli já se budu v osmdesáti ještě tak usmívat, jestli vůbec bude nějakých osmdesát a já neskončím pod koly nějakého bláznivého auťáku, jak to pořád babička věští. Dumám si tak klidně, když vtom pozoruju, jak stařík najednou ještě trochu víc sklonil hlavu, dovřel celou dobu snivě přimhouřená víčka, vydechl a - nadechnout se, jsem ho už neviděl.
Někomu by mohlo připadat, že si na chvíli jenom tak malounko zdříml ukolébán dávnou vzpomínkou, kterou v něm vyvolala po letech slyšená melodie lidové písničky. Já k těm lidem ale nepatřím, hned jsem věděl, že je u Pána, že prostě umřel.
Udělal to docela nenápadně: Jen se tak malounko schoulil na židli. A byla to věc tak přirozená, že andělská sestřička, která koncertu také přihlížela, ani nepovažovala za nutné vystoupení nějak přerušovat, domluvila se pohledem s druhou kolegyní, s jejíž pomocí staříka prostě nadzvedla ze židle (byl lehký jako pírko a zrovna tak velký, klidně jej mohly skrýt do kapsy a nic by se nestalo, snad jen, že by se mohl trochu pomačkat, ale co víc lze ještě zkazit na starcově vrásčité tváři?) a opatrně jej přesunula na opodál stojící pojízdné lůžko, které tu v nějaké předtuše připravily. Za chvíli už ho odvážely lítacími dveřmi někam do hlu bin ve tmě končící chodby, aby se zakrátko vrátily s vozíkem čistým jako sváteční stůl a zase si klidně sedly mezi ostatní.
My na to se Standou hleděli jak vyjevení a hráli jsme a hráli, protože přestat, to prostě nešlo, ruce se nám zabořily do nástrojů, hráli jsme, až jsme dohráli, a tóny posledních písní, kroutíce udiveně svými bičíky, ještě nerozhodně posedávaly po stěnách, když jsme si sbalili věci a vydali se tou samou chodbou, kterou prve odvezly staříka, domů.
„Ty vole,“ upustil Standa, když jsme konečně vstoupili do noční tmy zahuštěné navíc ještě poletujícími chomáčky sněhu.
Já jsem, myslím, neřekl nic.
|
|
|
