Pedofil Sheerman

17. 6. 2000

Cvičení a posilování pro něj bylo druhem vlastního sebezapření, ke kterému se uchyloval, když pocítil, že nad sebou ztrácí kontrolu. Proč ale Larry občas pociťoval, že s ním není něco v pořádku?

Dnes už si neuměl vybavit, zda-li v okamžiku, kdy si poprvé ospravedlnil chuť spáchat vraždu, dostal strach, nebo mu to bylo příjemné. Díval se na svět vlastníma očima. Zákony si vymysleli lidé a to jen kvůli soucitu, který taky přišel od lidí. Možnost, že soucit byl stvořen přírodou, byla vyloučena. Netvrdil, že všechny zákony jsou špatné, jen mu na tom nezáleželo. V budoucnu je chtěl porušit, a to tak, aby se o tom všichni dověděli. Proč? Snad už miliónkrát nad tím přemýšlel, ale odpověď neznal. Prostě se mu chtělo a nepotřeboval důvod. Možná pro zábavu? Z nudy? Jen tak? Odpověď se nezdála důležitá.

Po smrti svých rodičů musel pravidelně navštěvovat dětského cvokaře, ale podle Larryho slov to byl zbytečně promarněný čas. Ještě před tím, než se měl odstěhovat do Wintonu, dostavil se na poslední sezení za velkými dubovými dveřmi se jménem psychiatra Johna Sheermana.

Larrymu bylo zrovna sedmnáct. Jako obvykle si sednul na koženou pohovku a čekal, až John vyřídí telefonní hovor. Doktor Sheerman, padesátiletý muž tmavé pleti, si z těch věčných sezení vypracoval kolem pasu objemný svalový kruh. Jedinou věcí, kterou kluk zpočátku nesnášel, bylo, že celé sezení se Sheermanův upocený zadek vrtěl a kožené křeslo vydávalo nervy drásající zvuky.

„Já už vážně nemůžu. Zavolám vám později. Nashledanou.“

Doktor ukončil hovor a pozdvihl brýle. Před sebou spatřil známého pacienta, který sem původně přišel, aby se vypořádal se ztrátou rodiny. Dnes ho vidí naposledy. Doktorova tvář nechtěně nasadila mírný úsměv.

„Nazdar Johne.“

„Ahoj Larry, jaký byl víkend?“ přecedil mezi zuby.

„To ti volal gynekolog? Měl bys vědět, že se nesmíš trápit tím, jaké nás příroda stvořila.“

John byl už na klukovy slovní hrátky zvyklý. Zachoval klid. Tvářil se, že tyto trapné poznámky bude přehlížet. Pozoroval hochovy výstupy každé dva týdny a měl za to, že před sebou má mladého sociopata.

Kluk se pousmál, zabořil se hlouběji do pohovky a spustil: „Dal sis zase do nosu? Tak se nestyď a klidně to vybal. Byla to teď malá černá opička? Nebo ufňukaná bílá sviňka? Chlapeček?!“ Mírný úsměv Johnovy tváře ustoupil. Moc dobře věděl, co ten malý parchant ví a nejraději by ho vlastnoručně zabil.

            „Koukej Larry. Proč si to znepříjemňovat? Vidíme se dnes naposledy a…“

„No právě. A proto ti musím poděkovat.“ Zvedl se a sebejistým krokem obešel Johna k oknu. John se jen těžko mohl otočit, jeho proporce ho často omezovaly. Pacient teď stál za jeho zády a něco vytahoval zpod košile. Neviděl na něj. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Bylo mu to nepříjemné, ale nehodlal přistoupit na hru toho malého skrčka.

„Pojď si ještě jednou promluvit o tom, co se stalo. Ty fotky dětí nebyly pro mě. Už tolikrát jsem ti říkal, že to bylo ze složky jednoho -“ na chvíli se zarazil „pedofila“.

„Takže víš, že jsi pedofil?“ překvapeně zareagoval Larry .

„NE!“

Johnovo tělo se zapřelo o stůl a hlavou narazilo o dubové dřevo.

Když zase John začal vnímat, snažil si vzpomenout, co se stalo. Nedokázal zvednout ruce a bolest hlavy neustupovala. Byl připoután kobercovou páskou ke svému křeslu. Nohy roztažené a zafixované. Nedokázal se pohnout. Zkusil zavolat o pomoc, ale páska na ústech mu v tom účinně bránila. Larry seděl na stole, u něhož před chvílí seděl doktor. Pískal si nějakou starou melodii. Neznal její slova, zpívat však stejně neuměl. Najednou se zarazil a nevěděl, jak písnička pokračuje. Bylo to zvláštní. Málokdy se stalo, že něco zapomněl. Zmátlo ho to. Přešel k poličce a pustil rádio. Ještě zastřel závěs a otočil se ke křeslu, v němž do všech stran sebou cukal doktůrek.

 „Jejda, promiň, fakt jsem zapomněl na ten roubík.“ Pomalu přistoupil a odlepil z Johnovy tváře pásku pěkně pomalu, aby si to John užil.

„Elis! Pomozte mi! Ihned sem přijďte! Elis!“ Doktor lapal dech a vůbec si neuvědomil, že místnost je zvukotěsná.

Ten chlap má teda plíce, to mu musím nechat. Měl by trénovat zpěv a přestat s těmi prasárnami. Zatraceně, ten má výdrž. On se snad začíná potit. Probůh, z něho teče pot.

„Máme na sebe ještě půlhodinku. Slyšíš? Haló, Johne!“

„Pomóc, Elis! Zatra-ra-c-ceně, kde-kde jste?“ koktal.

„Mám velkou trpělivost, ale málo času. Zklidni se laskavě.“ Doktor ho však nevnímal. „Jak je libo.“ Obušek podruhé prověřil pevnost Johnova těla. Dopadl celou svou délkou na hruď a vyrazil mu dech. Teď už vydával jen sípavý pískot a snažil se nabrat vzduch do plic. Košile na něm byla celá propocená a lepila se na tělo, vypadal jak upocené prase. Konečně se vracel do normálu, neřval a přestal škubat.

„Nemáme moc času. Co kdybychom si ještě jednou promluvili o tom, co se stalo.“

„Přiznáva-vám se! Ty, ty fotky jsou mo-moje.“

„Já vím.“

„V-Víš?“

„Pročítám si tvoje poznámky o pacientech před spaním. Ty přece v kartotéce žádného pedofila nemáš. Jsi pouze ,dětský’ psychiatr. Měl jsem ti to říct, ale chtěl jsem tě překvapit. Ty sis vážně nevšiml, že ti občas chybí složky?“ Koukal se teď na doktora a pobavil se, když viděl jeho vyplašený výraz.

„Proboha Johne, musím ti poděkovat, že jsi na mě nezkoušel stejné prasárny jako na ostatní. Vůbec mě nepřitahuješ. Jen by sis užil a já bych z toho nic neměl.“ Johnovi se chtělo strašně na záchod. Držel to na krajíčku. Larry ale teprve začal: „Koukni se na sebe jak vypadáš. Taky se tak vždycky zpotíš, když jim to rveš do pusinky?“ Měl teď nad ním převahu. Bál se ho a Larry to věděl. „Ty brečíš, co se stalo? Bolí tě snad něco?“

„Ty sm-mrade! Pusť m-mě! Za-zabiju tě, rozumíš! Zabiju!“

„Koktáš člověče. Dá se to léčit? Buď slušný, můžeme přece spolu mluvit jako dva rozumní lidé. Vždycky jsi mi říkal, že správná komunikace přináší správné výsledky, tak se tím teď budeme řídit. Prosím tě, mohu si odtud zavolat?“ Nevěděl, jak Larrymu odpovědět, tep se mu zrychloval, do hlavy se hrnula krev, jeho čelisti se do sebe zakously, spodní ret začal cukat a strašně zuřil. Komu volá?

„Paní Sheermanová? Dobrý den. Jak se máte? Tady je Larry Sweet, pamatujete si na mě? …Ano, to jsem já…děkuji…To je od vašeho muže hezké… Já vím, taky mi oba budete chybět. Bude se mi stýskat.“

„Co, co t-to děláš?“ pronesl Sheerman nechápavým hlasem. Larry ho pozoroval a dál mluvil s jeho ženou. Byla o deset let starší než její manžel.

„Neposlouchej ho Rebeco! Neposlouchej! On l-lže!“

„Ne, všechno je v pořádku. To bylo jen rádio. Hned ho ztlumím.“ Potřetí stačilo jen zvednout obušek a v místnosti zavládl hrobový klid. John vzpomínal na moment, kdy se to všechno pokazilo. Ještě tomu nechtěl věřit.

„Samozřejmě, že mu to vyřídím, děkuji. Ale ještě něco…“ Larry se kouknul na Johna a poslal mu pusu. „Váš manžel mě požádal, abych vám vyřídil, že před vchodovými dveřmi pod rohovkou schoval obálku. Nechtěl vám ji dát osobně, …asi se styděl… taky nevím proč. Mohla by jste, prosím vás, pro ni zajít? Ale neotevírejte ji ještě… počkám.“

Paní Sheermanová poodešla před dům a našla pod rohovkou u dveří velkou poštovní obálku. Vzala ji a vrátila se k telefonu. Larry zapnul hlasitý odposlech.

„Jsi tam Larry? Našla jsem ji. Mám ji otevřít?“

„Buďte tak hodná.“

„Johne musím se ti pochlubit. Ty fotky se fakt povedly.“

„Larry říkal jsi něco?“ Z telefonu se ozývalo, jak Rebeca Sheermanová roztrhává poštovní obálku. „Rebeco! Nedív-vej se! Ne-nedív-ve-vej se. Ne-nevěř m-mu!“ V telefonu byl klid. Vyšel z něj už jen hluboký nádech a zvířecí výkřik. Larry zavěsil.

„Nééééé…“ řev zaplavil místnost. „P-p…proč? Proč? Proč?“ zasípal.

„Dobrá poprava, co říkáš?“ zněla odpověď jakoby nechápala otázku.

„Proč? Proč?“ znělo to jako bečení malého beránka. Nepřestával se ptát.

„Johne, už to přeháníš.“ John však nepřestával. Prskal, plival, svíjel se připoutaný. Vzlykal a mečel jako dítě. Dusil vlastní slova, a pak to pustil. Nejdříve se mu po kalhotách rozlilo teplo a po nohách stékalo do bot. Nevydržel to. Všechno se mu teď lepilo na tělo. Před ním stál Larry a už se neusmíval.

„Ty prase! Tohle se dělá?!!“

„Já…“

„Drž hubu! A teď,“ zarazil svůj pohled na kapku moči u nohou. Do pravé ruky uchopil dlouhé ocelové nůžky ze stolu. S krvavýma očima přikráčel k tomu posranému děcku a praštil ho do tváře. Strhnul mu promočené kalhoty, co nejvíc to šlo. Přitiskl chladnou ocel nůžek na jeho břicho a přejížděl jimi doprava, doleva, stále dokola. Díval se přímo do jeho vyplašených očí. „Teď řvi.“ zasyčel. Chytil ho za vlasy a krk mu ohnul tak, aby si všiml, jak jeho malý černý penis leží mezi ostřím nůžek. Pomalu zavíral nůžky, až ucítil bolest.

„Chceš, abych ti ho ufiknul? Jen tak! Fííííík!“ zařval. John se snažil zvednout hlavu, ale Larry ho pevně držel. Zavzlykal a z úst se mu spustila slina.

„Tak chceš? Chceš, chceš, “

„Ne, prosím. Ne, prosím.“

Larry dostával zlost. „Ty chceš!“

Prudce stiskl a ostří spojil. „Zasraný pedofil.“

Zvuk ostří vyvolal v Johnovi obrovskou křeč. Larry Sweet vzal nůžky a přestřihl pásku nad Johnovou levačkou. Nůžky mu hodil do klína a spokojeně odešel z kanceláře.

„Ahoj Elis. Dnešní večer je nádherný, viď? Škoda, že se už zítra stěhuju. Budeš mi tam chybět.“

„Taky mi budeš chybět Larry.“

Jemně ji políbil na tvář a šel domů.

-

Za velkými dubovými dveřmi seděl John. Okolí naplňoval vzlyky. Těžce oddychoval. Hleděl na ostří a na ten kousek kůže mezi ním. Takto poznamenaný nepřestával plakat a začínal litovat toho, že nevykrvácí. Ruce se mu třásly. Rozhodl se to dokončit. Pevně chytil nůžky, roztáhl, přitiskl …