|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Večer ohně
Zůstal jsem sám.Padala rosa a dříví v ohni praštělo,země voněla a na kopci tma zápasila se světlem plamene.Hranice světla a tmy,hranice boje byla každou chvíli posouvána,to když se do hry vložil vítr, jako další nezadržitelný živel.Hrál si s mými vlasy a já se usmíval,čas byl jako trampolína,co chvíli jsem jím prolítal prudce a vstřemhlav jako orel co zpozoroval mladého zajíčka ,ale přistání,přistání bylo měkké ,byl jsem znovu vymrštěn......
Pak přišli lidé.Byli krásní ,vystoupily z lesů jako národ stromu a potoka.Měsíc co chvíli umíral poražen mrakem a já dostal od lidí dar.Darovali jste mi zemi a když zemřu budu rád . Poslední maska kterou jsem odložil byl můj obličej .V ohni zaplápolaly moje provazy.
Obzor a nebe.Byly širé,nevím jak jsem na to mohl tak rychle zapomenout,nebo jsem si toho nikdy dřív nevšiml?Ano ,jsme bojovníci.Ale pro tento večer jsme uzavřeli mír.Kdo by chtěl být cizincem v domě ,kde se narodil?Širá obloha nás spoutala , propletla námi copy větru a my se nechali zamotat do toho krásného chuchvalce ,kterému říkáme přátelství.V polovině noci,přesně ve středu toho velkého stínu ,hořel oheň.Pomálé linie nádherného moře se třpitivými vlnami nás zaplavily ,seděli jsme na pláži a mezi námi byl kdokoliv bohem,hráli jsme nebezpečnou , krásnou hru,ale nedopadlo to špatně ,nikdo z nás nebyl zlý.Je to něco jako když dítě vidí slona ,diví se jak je veliký,běhá kolem něj ,skotačí,ale nikoho by nenapadlo,že ti dva nejsou kamarádi,v pravdě ,ani tomu tak není.Zůstávají nám utajeny světy,světy jejichž přítomnost tušíme ,ale chybí nám hmatatelný důkaz,často toužíme i po tom je rozbít,aby jsme se ujistili ,že existovaly......ale ne ,nejsme proto zlí, je to jen určitý druh zvědavosti.Každý rozkvétáme jako květ,ale všichni máme kořeny hluboko,hluboko v naší matce zemi.A ty jsou leckdy propleteny jako naše osudy.Zapouštím je když jdu bos po hliněné cestě a kamínky mi zůstávají mezi prsty.Mé kořeny jsou hluboko,ale občas myslí bloudím v předloňském svém spadaném listí.A přátele od ohně někdy ztrácím ,ale častěji si je odnáším, bez bot, mezi prsty na nohách z cest domů a lehká bolest provází mou chůzi,můj odchod...............
Nikdo nepochybuje.Zranili jsme svoje srdce a teď čekáme co se bude dít. Řeka nás provedla divokými peřejemi a cizími kraji, ve vodě jsme viděli neznámé ryby podobné lososům,ale nebyli to lososi . Kořeny zajímavých ale hlavně cizích stromů sahaly ze břehu do vody, jako chobotnice ,které zdřevěněli ,jako trest za to,že se odvážili vystoupit z rodných hlubin na břeh... V účesech těchto dřevěných obrů sídlili barevní ptáci,jejich pronikavé skřeky mi ještě doznívají v uších, opice si hrály ,tu visela za ocas,tu do loďky přistála slupka exotického ovoce.Ale nyní se proud umírnil , břehy jsou porostlé travou ,občas je v nich vyhloubené místo, kam příjde večer rybář a bude tam čekat na štiku. Zahlédl jsem chaloupku a u ní ženu , jak hází zrní slípkám.Na jabloních vysí zralá jablka ,ano je podzim.
Kdo by čekal?Nastal čas odchodu.Dlouhá jízda vlakem a návrat.Řežavé uhlíky,horké kosti ohně ještě skrývají kouzlo jeho duše .Avšak ráno až lidé budou ve svých postelích pravidelně oddychovat a prožívat své sny,bude oheň už spát a také prožívat své nenaplněné touhy.Až jednoho dne vzplane oranžovo-žluto-modro-červeným plamenem a bude se s námi smát na kopci za městem.Náš smích se ponese nocí a pokud bude dosti vína,budou mít holky ve tváři ruměnec a hoši jiskru v oku....jiskru,semínko ohně....
|
|
|
