Vymlouvání

Večer strávil jsem u sklenice, hladící klapky klávesnice

v hlavě vína trošku více, zaměstnán byl spoustou chyb.

Zvuk telefonu ze světnice, ruce dávám na dlaždice

marně šmátraje po klice, ptám se, ,,zvlád´ bys to líp?“

Na držku padám, ,,Do prčic!"

,,Haló! Tvoje kráska, hlásím! S šampusem to k tobě hasím.

Zachtělo se mi z nenadání… po čem? Hádej! Máš mě rád?

Chci být prostě s tebou, zkrátka.“ Křičí na mě ze sluchátka.

,,Toužím po tvém objímání. Chci se hodně milovat,

než posledně čekám víc!"

Takhle nemůžu jí přijmout. Jak setkání s ní se vyhnout?

Zdřevěnělý jazyk žvatlá, ,,Nemůžu! Ne! Teďka ne!

z přednášek jsem unaven. Pro samou práci nejdu ven.

Když narychlo to teďkon zpatlám, pokud se zázrak nestane,

nestihnu to do státnic!"

Prostě, sprostě zkouším lhát, ač už nemusím pracovat,

dnes na její milování z vejšky jenom pouštím hlen.

A když příště zavolá, ať nemá mě za vola

Místo nechutného lhaní prostě budu připraven,

nezklamu ji nikdy víc!