Tmu hvězdnaté noci prořízly první sluneční paprsky a studený vánek zvednul ranní mlhu z hladiny Opatovického rybníka. Z dálky dolehl zvuk brzd vlaku. Dřív než se mlha pod náporem slunce rozplynula, doplazila se k březhradské zástávce. Na perónu stál zrovna postarší pán s francouzskými holemi. Bylo za pět minut šest.

Pán netrpělivě přecházel a něco si mumlal:

„Blbý počasí, to je zima… že já debil se spolejhal na ty podělaný autobusy! To si pánové jezděj, jak chtěj. Hlavně, když maj svý jistý, ale co my normální lidi, to je už nezajímá. Jak se teď dostanu k doktorovi?“

Nadával a holemi začal poklepávat do tabule s jízdním řádem. Kolemjdoucí mu však moc pozornosti nevěnovali.

Znenadání kolem prosvištěla sanitka s houkajícím majákem. Koly rozrazila klidnou hladinu jedné kaluže, z níž  vystříkla voda až na perón:

„No, abyste se s těma sirénama neposrali!“

Poslední zbytky mlhy se nadobro rozplynuly. Hodiny královéhradecké Bílé věze odbyly právě šest ráno, na železničním přejezdu nedaleko Březhradu havaroval před pěti minutami autobus číslo dvanáct. Osudná srážka si vyžádala tři oběti.