Brigitě se to zdálo jako celá věčnost. Vůbec neměla tušení, co to s ní provádí. Vlasy jí sestříhali do nějakého podivného účesu. Všude samé barevné střapce. „No fuj“ – říkala si pro sebe Brigita. „Tak co? Jak se vám to líbí.?“ – spiklenecky na ni mrkaly všechny ženy, které na ní „zapracovaly“. „Ach jo“ – vzdychla si Brigita. „Světlo, kamery a jedem.“

Brigita seděla ve studiu s moderátorkou?

„Jak se Vám líbí nová vizáž?“

„No, já….zatím nevim. To potom až se uvidim doma v zrcadle. He He He.“

Moderátorka se posměšně ušklíbla. Nicméně zachovala dekórum.

„Až vás uvidí váš partner …. a v zaměstnání ….určitě dosáhnete většího úspěchu.“

Brigita se poškrábala na hlavě: „To jó, za tou kasou to bude tóčo s timhletim čírem. Možná zvednu tržby. Hehehe.“

Moderátorka mírně zneklidněla: „A co plánujete v budoucnu?“

Brigita vypadala, že opravdu vážně přemýšlí: „Hmmm…..,tak to já fakt nevim.“

„Chcete něco změnit, podniknout, najít si zajímavější zaměstnání??“

„Já su ráda, že dělám, co dělám…. zajímavější….,to jako třeba v lepším supermarketu?“

Moderátorka rezignovala. Seděla a bezradně zírala před sebe: „Tak, líbí se vám to?“

„Ani ne, vypadám jak můra. Předtim to bylo lepší.“

Moderátorce spadla brada. Tak tohle tu ještě neměla, ale přece nemohla mlčet, kamery jely: „Máte to alespoň zadarmo….. víte?“

„Eště aby za to něco chtěly. Pche.“

Brigita se po skončení ani nerozloučila a odešla jako cukrář. Moderátorka poprosila asistentku, aby jí donesla panáka. Sedla si a začala brečet: „To bude průšvih.“

            V potemnělém skladě v samoobsluze seděly na krabicích odpočívající prodavačky:

„Dneska má Brigita svůj den.“

„S tou nic nenadělaj.“

 Líně se zvedly a začaly vynášet krabice. Naučeným grifem je rozřízly a rovnaly zboží do regálů. „Pěkně dopředu, všechno posuňte dopředu.“ – křičela na ně vedoucí. V samoobsluze už svítily zářivky a prodavačky pod nimi vypadaly unaveně. Chodily jak stíny do skladu, postávaly mezi regály a s nepřítomným výrazem zíraly před sebe.

            Brigita zatím bloudila po chodbách mezi ateliéry. Nikde nikdo a ona už chtěla být doma, sednout si k televizi a pohodlně se rozvalit. Nervózně si prohrabávala vlasy. Nikdo by jí teď opravdu nepoznal. Omládla, vypadala štíhlejší, zdravější, výraznější. Proměna se zdařila. Cítila se poněkud zmateně a ne ve své kůži. Konečně narazila na chodbě na vrátného, který byl na obchůzce: „Co hledáte“ - ptal se dost přísně.

Brigita si oddechla: „Já chcu jenom ven.“

„Ááá to ste vy?“ pomalu rozpoznával Brigitu vrátný.

„Vy teda máte ránu.“ Přikázal Brigitě, aby ho následovala a šťastně ji dovedl až na vrátnici.

„Slečinka byla jako lusk a teď…,ale věřte, já už tady viděl voblud.“

Brigita se rozesmála. Její smích bylo jakési podivně vyrážené chrčení. Vrátný se rozzářil a neváhal s pozváním na kafe. Brigita ochotně přijala. Oba se pohodlně usadili v malém kumbále. Přes křesla byly přehozeny kostkované deky a na stěnách visely obrázky hvězd z osmdesátých let. Na některých fotkách byly i podpisy. Brigita byla jak u vytržení: „Jéé, vy ste viděl Vondráčkovou?“

„Jo, tenkrát mi to podepsala a dneska ani nezabučí. Nána.“           

            Na druhý den ráno nastoupila Brigita opět ve své zástěře na směnu v samoobsluze. V šatně si mezi krabicemi šuškaly její kolegyně: „Teda, to jsme jí holky křivdily.“ – kála se drobná černovláska. Brigita ovšem chodila jak v mrákotách. Na otázky neodpovídala. Během dne několikrát špatně vrátila a narostlo jí ohromné manko. Po týdnu už vedoucí nevydržela: „Podívej se Brigito, ty si byla vždycky milá, usměvavá, pečlivá a teď ani jednou ti nesedí tržba a neděláš, co ti říkám.“

Brigita už dál nevydržela a vybuchla: „Podívejte, já se vám tady na to můžu …“

Logicky následoval vyhazov.

            Brigita ani nešla domů a zamířila rovnou k ateliérům. Vrátný ji radostně uvítal: „Vyhazov, vy ste teda rázná ženská, to teda jo.“ Slovo dalo slovo a po několika týdnech se vrátný nastěhoval i s obrázky Vondráčkové k Brigitě. Brigita ho něžně oslovovala „Pepoušku“ a on jí zase poplácával po zadku se slovy: „Ty má vobludko.“ Brigita si našla místo na Barrandově v malém kiosku. Po pár měsících jí vlasy odrostly a stále nosila svoji modrou puntíkatou zástěru.

            Paní Futuqui dál provozovala svoji živnost. Vybírala ženy typu „nic moc“ a dělala z nich atraktivní krásky. Brigita jí ovšem pořád ležela v hlavě. Nedokázala se smířit s tím, že by některá z žen nechtěla vypadat tak atraktivně. Jednoho dne už nevydržela a obrátila se na produkční: „Prosim tě, nemáš číslo na Brigitu Janošovou:“ Produkční zkoprněla: „Tu mi ani nepřipomínej, ta přišla snad vod krav.“

Paní Futuqui nervózně vyklepala na mobilu Brigitino číslo: „Dobrý den, Česká televize, můžu mluvit s Bri…“

„Jo jasně sem to já, co chcete?“

„Já se chci jenom zeptat, jak vám ta proměna pomohla v dalším životě“

„Jo vy myslíte ….jestli to… jako že, co dělám?“

„Ano, tak nějak.“

„Tak.. je toho víc, našla sem si chlapa a mám taky nový místo, vo hodně lepší než v samajdě.“

Paní Futuqui si oddechla: „Tak to jsem ráda, že jste tak úspěšná. Moc vám děkuji a přeji hezký den.“

Produkční se rozrušeně ptala: „Tak co, tak co?“

„Je z ní úspěšná žena, má partnera a novou práci.“ Produkční udiveně a zaraženě zírala: „No teda.“ Paní Futuqui se viditelně ulehčilo: „Vidíš, já ti říkala, že vzhled je devadesátiprocentní zárukou úspěchu.“

„Tak a teď si jdu koupit něco k jídlu.“

Paní Futuqui zamířila ke kiosku. Chvíli si vybírala zboží očima a pak se zeptala prodavačky: „Nemáte něco nekalorického.“

Brigita paní Futuqui ani nepoznala: „Jo, paninko nemáme, ale dejte si párek v rohlíku.“

„Ne děkuji vám slečno.“ Paní Futuqui se obrátila a odkráčela na tramvaj do města. Chtěla najít nějakou prodejnu se zdravou výživou.