Zrcadlo

S trhnutím jsem se vzbudila.

Kde to jsem? Proběhlo mi hlavou. Pohled na budík prozrazuje, že je hluboká noc. Jsem doma. Tedy jestli se tomu tak dá říct. Ve kterém z mnoha domů, kterým říkám doma jsem právě teď?

 Z hluboka jsem se nadechla a položila se zpátky.

Už vím kde jsem. Na tom místě které jsem tak dlouho pozorovala z okna svého provizorního útočiště. Pozorovala jsem ho s nadějí na splněný sen.

Cítím známou vůni a uvědomuju si, že jsem neuvěřitelně zpocená. Další hluboký nádech a zvedám se z postele. Po tmě jsem našla svojí saténovou košilku, do které jsem jednoduchým pohybem vklouzla. Chladí.  Aspoň trochu uvolnění. Pár kroků k lednici a krátké oslnění světlem než nahmatám láhev s minerálkou.

S krátkým syknutím otevřu láhev a cítím tu úžasně studenou tekutinu jak putuje do žaludku. Teď jsem sykla já. To nebyl dobrý nápad napít se studené vody na lačný žaludek. Znovu nádech a stavím láhev na lednici aby se celá ohřála. Vždycky udělám stejnou chybu.

Došla jsem do obýváku a sedla si na křeslo. Pohupuju nohama a přemýšlím jestli mám dojít do koupelny a osprchovat se. Představa tekoucí vody jak mě chladí a omývá pocit ulepenosti je tak uklidňující. Nemá to smysl. Do rána se zpotím ještě několikrát.

Proč nemůžu spát? Už tolik nocí je to stejné. Je to nezvyk? Strach?

Život se mi promítá před očima.

Vše co mi bylo vlastní, milé, čemu jsem věřila je pryč. A teď žiju něco, čemu znovu slepě věřím, jako malé dítě věří na Ježíška Pak stačí jeden neopatrný, neuvážený krůček a vše se může zhroutit jak domeček z karet. Když se na takovou stavbu moc spěchá, má málo stability. Pak stačí opravdu jen málo a začne se to hroutit, ale bohužel od základů, které se pak nedají opravit. Kolikrát během života budu ještě začínat od základů. Jaké jsou šance, že se dostanu i do vyšších pater?

Začíná svítat. Měla bych si jít lehnout. Zítra mě čeká celý den na nohou v práci, která nikam nevede, není tvůrčí, jen slepě automatická.

Potichu se zvednu a přejdu zpět do ložnice.

Na okně v ložnici poodrhnu závěs a mám pocit, jako bych se dívala z druhé strany zrcadla. Kdo se schovává za tím oknem tam nahoře? Další nešťastná duše, která hledá vysvobození?

Z myšlenek mě vytrhl pohyb za mnou a rozespalý hlas „Děje se něco koťátko? Už zase nemůžeš spát? Pojď se přitulit, třeba ti to pomůže.“

Cítím něžné pohlazení po ruce.

„Nemůžu spát máš pravdu, nějak nad tím vším přemýšlím.“  zní moje odpověď. Snažím se znít klidně a vyrovnaně.

„Neboj, to zvládnem“ je odpověď doprovázený lehkým tahem směrem k posteli.

Poslední letmý pohled tam nahoru, než se závěs svojí vahou zhoupne na původní místo.