Krátkým pohledem z okna pokoje srovnávám myšlenky a příběhy svého života. Den plný protikladů končí pobledlým západem slunce dusícího se naším jedem. Život mi pomalu odbijí staré hodiny v stinném koutě. Ty hodiny jsou naším dědictvím a prokletím, které dědíme již několik generací. Odbíjí pomalu můj čas. Nikdo neví, jak jsou staré, žádný z hodinářů nevěděl, jak jim vrátit život. Přesto se jedné noci jejich dunivá radost rozlehla tímto pokojem.

Venku se lidské stíny lopotí za svým rádoby životem, jsou spoutáni iluzemi, bojí se konce. Jejich život pro ně končí ztrátou těla, proto se tolik brání proti všemu, co jim připomíná jejich pomíjivost. Snad jejich mottem života je heslo, které jsem kdysi zaslechl od jednoho stínu: „Hlavní věc, o kterou jde, je neztratit tělo.“ Myslel tím, že nesmí dopustit ztrátu své fyzické schránky, která se mu rozpadala před očima.

Za oknem se někdo žene za svým snem, to mu budiž k dobru, že našel tu odvahu se pustit za svými tajnými sny, bohužel i on nakonec rezignoval, jeho sen nebyl tak krásný, jak jej jedné noci načmáral do obrazu svého osudu. Při tom všem zapomněl na ty hodiny v tom stinném koutě, na které se stále práší a každý jejich úder je úderem něčího srdce. Až odbijí tak spolu s ním zmlknou a spolu budou vyhlížet dalšího snílka, kterému ukradnou, to po čem nevíce lidské stíny touží. Ukradnou mu pár minut jeho života.

Vzpomínky, které zaplnily moje smysly a duši, nejsou z tohoto světa. Vidím obrazy, které se derou zpět do tohoto světa, obrazy které chvílemi dávají tušit, že se kdesi mohou odehrávat. Chvílemi mám pocit, jakoby toto mohl být můj život nebo jen některá z jeho částí. Jakoby i toto bylo součástí mého podvědomí. V této chvíli je mé vědomí zcela pohlceno tímto tolik odlišným světem, jehož jsem byl zatím nedílnou součástí. Hodiny pomalu odbíjí čas, slyšíte je?

Tělo žárem rozpálené, utápí se v horečce. Celý svět kolem mne se točí. Připadám si jako bych zestárl o pár let. Celý svět mi zahalila bílá mlha. Do své náruče uchopila i část mé duše. Do těla se mi zabodla mrazivá jehlice. Celý svět se mi zkřivil v jeden nehybný pošklebek. Dunivá radost hodin zaplnila pokoj. Trhnutím hlavy jsem se odtrhl od těch obrazů.

Obloha za oknem potemněla, těžké kyselé mraky vyplnily celý prostor a pomalu plivou, dřív tolik vyhledávanou vláhu. Něco kolem jakoby se změnilo, ulicí pobíhají zmateně lidé. Své hlavy schovávají do přítmí betonu a plastu a jedovatý déšť smývá prach z jejich hranaté krajiny.

Za oknem vidím obrazy, lidi, kteří svým monotónním životem prožívají stále stejné okamžiky. Vidíte támhle tu paní? Té se za okamžik protrhne taška a pivo poběží vstříc náruči betonu. Tímto krokem přetrhne nit existence své pravdy, že svět má válcový tvar a co je za ním, je poznatelné jen skrze obrazy a vidiny. Světem se rozduněly hodiny a spustila se bouře, stejně jako tenkrát.

Pohled z okna mě ujišťuje, že svět se ve svém chaosu neustále opakuje. Příběhy všech se navzájem proplétají…. Slyším další odbití hodin.

Všechno se kolem mě mění, obrazy se opakují, příběhy jakoby se vracely zpět na svůj začátek. Všechno se kolem mne proplétá a okno se rozvlnilo ve své nehybnosti.

Svět se mi zpil do jedné skvrny, do jednoho okna. Snad je to jeho příběh, co teď prožívám. Snad jsou to jeho vzpomínky, které skrz něj vidím. Neboť i on si musí pamatovat, to co viděl. Každý má paměť, jen začínám pomalu pochybovat, že toto jsou jen jeho obrazy. Kolena se mi podlamují, pomalu přestávám vnímat své tělo a hodiny se mi svým neúprosným odbíjením vysmívají. Ony totiž poznaly čas. Čas, který jsme si stvořili.

Venku se opět stmívá, slyším bouchnutí dveří a její radostný pozdrav. Na tento okamžik setkání, jsem čekal v tomto pokoji tolik let. Jen nevím, co tady vlastně dělá, jak mě dokázala nalézt. Vždyť jsem spálil mosty za sebou, pouze ty hodiny přežily všechny mé životní požáry.

Dávné vzpomínky se mi vrátily, jakoby i oči si pamatovaly všechno, co kdy viděly. Té noci, kdy třísknutím dveřmi mi oznámila svůj odchod, slyšel jsem poprvé smích těch hodin. Dvanácti údery slavily svůj či její triumf, ale to už je dávno. Tak co tady vlastně dělá, proč se vrátila zpět?

Svět kolem se změnil, jakoby těch pár let byl jen sen a já se z něj teď vracím zpět. Hodiny splašeně odbíjejí a svět za oknem se křivý v zrychlených obrazech. Cítím za zády její dech, pomalu se otáčím s tichým očekáváním a s omluvou na rtech.

Ty se nade mnou skláníš, se slzami v očích. Pomalu dopadají na moji tvář, jejich dopad byl pohlcen popelavě šedou tváří. Cítím opět tvůj dech a vůni, chtěl bych se tě znovu dotýkat. Svět se mi však před očima roztočil jak dětská káča. Vrátil jsem se znovu na začátek?

Poslední hřebík zatloukli mi do rakve, kolena se mi podlomila a hodiny v půlce úderu zmlkly. Za oknem svět se přelil do nového dne a ranní rosa smyla můj příběh do kanálu spolu s rozlitým pivem. Hodiny znovu oněměly. Slyšel jsem ještě třísknutí dveří.