Ondrej Kern; „pukne ticho větu“

Před lety mi jeden básník řekl, že „příliš častým psaní o řeči se autor vydává na tenký led, neboť se tím vystavuje možnosti podezření, že mu chybí téma“. Představil jsem si to tehdy následovně: povídám si s neznámou ženou a od první chvíle se ji pokouším vtáhnout do jakéhosi podivného metarozhovoru, v němž vymezuji hranice vyslovitelného, žasnu nad zázrakem řeči, anebo, naopak, naříkám si nad nedostatečností slov atd.,  ale ona, stále ještě doufajíc, že nechám zázrak řeči promluvit konkrétními obsahy, jen s obtížemi zakrývá únavu, která v ní postupně narůstá.

A právě slova onoho nejmenovaného básníka se mi opakovaně vybavila, když jsem se pročítal staršími texty Ondreje Kerna. Například báseň A to tu (hned v několika ohledech typická): Když jsme šli větu / po větě dolů, zdály se / cesty tak nevýslovné / v mlze. A to tu / nezůstane…? Za lesem / pták skřípne / slovo utržené / ve tváři-textu.Tematizace jazyka je zde  zcela zjevná, přičemž ruku v ruce s ní se zde ohlašuje i další téma – čas (v několika textech tematizovaný taktéž). Dá se říct, že linie jazyk — čas — dva lyrické subjekty jako páteř prostupuje většinou raných textů Ondreje Kerna. Je patrné, že autor ví, jak snadné je na této linii upadnout do patosu. Tomuto nebezpečí čelí především „uzlováním svého básnického jazyka“, kdy všudypřítomné přesahy syntaktických segmentů do následujících veršů umocňují víceznačnost obrazů (Jen jeden příklad za všechny: Obočí zaražené v půlce / něhy. První verš, takřka triviální, evokuje celkem jasnou a konkrétní představu. Situace se však mění ve chvíli, kdy se verš přesahuje a  jeho význam je nabohacen slovem „něha“ – vzniká tak genitivní metafora, která posouvá význam prvního verše do obecné mnohoznačnosti.) Ozvláštněna je v mnoha případech i syntax jednotlivých veršových úseků – např. pukne ticho větu či, již citované, když jsme šli větu (zde se mi při četbě vybavilo Holanovo Mlčím vás, jabloně! a tmu jednu ležíme od téhož autora) anebo jinde – zhmatení jsme příliš ruce atd.

Proč ne. Osobně proti (osobním) jazykovým experimentům nic nemám. Ovšem nad staršími texty Ondreje Kerna se nemohu ubránit pocitu, že se za nimi ukrývá, mimo jiné, určitá tvůrčí bezradnost; anebo jinými slovy – básně mi občas znějí jako přerývané výkřiky z „tematické pasti nevyslovitelna“, do níž autor sám sebe lapil.

Ale abych nebyl pouze kritický… Je třeba ocenit autorovu místy invenční obraznost či práci s motivy (zejména hrana, hranice, dotyk), které se, citlivě včleňované do různých kontextů, vzájemně doplňují a částečně osvětlují.

Jistý zlom nastává od básně 01:14. „Jazykových schválností“ ubývá, obrazy se scelují. V některých básních sice ještě doznívá styl raných veršů (např. Kr.sand), ale obecně platí, že texty jsou pročištěnější, obrazy jsou lépe smyslově uchopitelné, co do témat  sice do značné míry korespondující s ranou tvorbou, ale zároveň schopné tematický rámec, do nějž byly dříve uzavřené (často takřka hermeticky), překračovat, či dokonce opouštět (např. v básni Kladenská).

Současnou tvorbu Ondreje Kerna řadím mezi to nejlepší, co Totem aktuálně nabízí. Obdivuhodná je především koncepčnost, s níž Kern píše své básně, a v neposlední řadě i vytrvalost, která se Kernovi zjevně úročí, neboť na textech je jasně patrný vývoj.