Tak jen pojď dál, má přítelkyně…
I v téhle pozdní hodině..
Ty vítaná jsi přece vždycky
mám právě místo.. na klíně..

Jen stul se pěkně do klubíčka
a pobud´ chvilku maličká,
až spánek zavře Tvoje víčka..
a sladký sen Tě uhýčká..

dovol mi ať Tě doprovodím
do světa krásných zázraků,
kde dny jsou místo našich hodin
a plné sladkých náznaků..

Ne, jistota to asi není..
ta nehodí se pro lidi…
v tom našem světě víc se cení
to, co se jenom nevidí.

Jen tuší tak, že dech se krátí
i oči mějme přivřené
a nechtějme všechno už znáti..
nejlepší, je to tušené.

Proč píditi se po osudu
(krásného není nikdy dost)
na prahu vždycky čekat budu
na přítelkyni, na Radost…

Až... - Siona_V

Až prohraju všechny svý sny v mariáši,
až začnu Boha tajně pomlouvat.
Až lidi začnu nenávidět za to, co k životu jim stačí
a až sebe začnu mít až směšně rád.

Až budu křičet ze spaní,
co říct já nahlas, zradilo by mojí pýchu.
Až uslyším, jak spiklenecky šeptají
si stěny jako svědci dávnejch hříchů.

Až slzám svejm se budu trpce smát
a olizovat si je z tváří.
Až na Davida začnu si zas hrát
a přeprat budu chtít svý stáří.

Až svou ženu začnu nenávidět víc než dřív
a nejvíc za to, že už není sama.
Až v tichym koutě zůstanu sám pít
a čekat až si pro mě příjde s kosou dáma.

Až zjistím, že můj život byl jak za nehtama škvára
a že vůl jsem byl, že nebylo mu rovno,
až pojede si pro mě černá kára
...

Tak pak to bude vážně zlý.

Cestou domů - Olina

Prorůst věci dotýkané
jako při pohledu
z více stran
Prokročit stěnu
ostrých hran
- být zase v zemi černých vran
a bílých ptáků svobodných
kde podoby se přelévají
jedna v druhou
každý okamžik
Čím jsou víc?
Stíny lehce zprohýbané
letící, kam žlutý vítr vane
mlhy nad řekami
bytosti poskládané
z mžiků, kapek, stínů, vzdechů,
odrazů v šeru zrcadel
pohybů letmo zahlédnutých ...

Když pohnu rukou
co se stane?

Můj život - Olina

Můj život je křik netopýra
- chvíle, kterou Edith zpívá
- chycený člověk v síti slov
- širé nebe - zborcený krov
- vůně vzhůru vytáhlá
- oheň, který v skrytu plá
- slunce na hladině životů
- lvice odehnaná od plotu
- dlouhý, osamělý lov
- sen sněný beze slov
- vteřina co zbyla
na okraji výkřiku
zmučeného beránka

Tajemná zahrada - Marek Prokop

Zahrada soch
kamenných,
cestou světa tlení,
bílý hloh,
potůčky a prameny,
nikdy nelení.

Obtékají stavby
lidských rukou
horizonty snů,
chladné tavby
mramoru – ukout
srdce dnů.

Pasážemi touhy
šeptáš v ulici,
po mostech
tepeš kruhy
sochy tulící,
lásky vzdech.

Alejí výkřiků
pomalými kroky,
v posvátném tichu,
svlékáme tuniku
doháníme roky,
modlíme se k hříchům.

Na mrtvém kameni
z mramoru vyrašila
květina rubínu
- apoštolů znamení –
socha řka:”Tak jsem žila,
nikdy nezhynu”.

Praha-Kodaň - Zora
/Otravníčkovi/

Nehrajte si se sirkami
v Kodani.
Oheň vzplane, a já nejsem
na hraní…
Jsou hry smutné-
a hry veselé:
podle toho, jak kdo
ustele.

/17.10.2000/

Růže - Vyskočilová Jana

Byl zrovna krásný,vlahý večer
a co vůní bylo kolem.
Avšak já krásu nevnímám,
nepoznám lidi,které potkávám.
Nesu náruč plnou rudých růží,
však jejich vůně spíš mě trápí.
Ach život kdysi krásný byl
a pak jej kdosi v okamžiku ukončil.
Ty růže rudé jako krev,
pokládám tiše na rakev.

Kampa - zolli

Po Kampě chodím,
sám a sám.
Na zeď píši uhlíkem.
Kampak kam?
Korouhvičko s prosíkem.

Toulám se mokrem,
po nábřeží.
Slzavým horkem ke mě běží
parníky vleklých vzpomínek.
Sfoukávám plamínky od sirek.

Prším vzlyky.
Bez přístřeší.
Holub na oběd se těší.
Má housku solí zmáčenou.
I já tady, na zapřenou,
tajně krmím svoje žaly.
Náhle v parku, mezi valy,
dám vale svým náladám.
Na novou naději zakládám…

Jedu ve vlaku
do nikam
ve směšném převleku
sobě unikám
v rychlosti
umlkám
sladkosti
polykám
taky si zoufám
ze zvyku
někdy si troufám
v riziku
otevřít okýnko
maličko
zavolám maminko
matičko
jedu dál
do mlhy
někdo se smál
a čísi ostruhy
mi rozsekly ret
hledám dveře
vrátím se hned
dřív než svět umře
napsáno na dveřích
mé jméno - u něj kříž
vzpomenu na svůj hřích
a nezbytnou mříž
vlak stojí
jen venku všechno běží
lidi se rojí
a všechno je tam svěží
všechny mé kamarádky
se dobře vdaly
smějí se nad pozlátky
- vždycky se smály
rodičům ve tváři
se zračí zklamání
nepůjdeš k oltáři
nemáš nadání
někdo mě pohladil
čísi ruce
snad mě tím omladil
na vánoce
a pak už nic
vzpomínko!
chtělas víc
miminko!

Starý dům - Cobain

Stojí tam, starší než lidské pokolení,
s úctou vzhlížíme na jeho tělo,
jakoby žádal a prosil o svolení,
otřít si potem orosené čelo.

Omítka stářím již sešlá, šedivá,
dávno již ztratila lesk a krásu,
nikdo již více na něj se nedívá,
marně nás prosí o záchranu, spásu.

Okna rozbitá a ta zbylá od prachu,
jak oči vyhaslé s posmrtným leskem,
s výrazem bez lásky, bez zášti, bez strachu,
chvěje se v základech, sžírá se steskem.

Přijedou lidé se svými stroji,
chce se mu křičet, ale je němý,
stroje se připraví, jsou v plné zbroji,
starý dům kompletně srovnají se zemí.

Cena- Martin

Každý balvan nabývá ceny drahokamu,
jakmile po něm někdo touží.
Jakmile říká : "Tebe hledat nepřestanu,
chci za Tebou, po kolenou
lézt trním i bahnitou louží !
Když jej však hledat přestane,
říká mu zas … ty balvane.

Quintet smrti - R.Samildanach

Pět karet v ruce mám
a po stole chci je rozprostřít.
Se smrtí o svůj život hrám
s tou která chce mi život vzít.

Na pět se karet v ruce dívám,
jen s těmi smím o život hrát.
hávem smutku přiodíván
hraju o to co mám rád.

Křížový král! První vynešenou kartou.
Muž jenž živen je svou duší.
Láska rozprostřená nad Aghartou
špatný konec nevytuší.

Na začátku hry na špatný konec myslíš?
Když hraje se o štěstí.
Jak hra skončí nedomýšlíš
i když už teď je pověstí.

Bruneta, karta druhá
života svého pozbývá.
Něhy dává jak ta prvá.
Nad ní se král rozplývá.

Láskou dík ní verše skládá
poskládá z nich příběhy.
Ten kterého má ona ráda
nechce žít život bez něhy.

Pevnost lásky nelehne stečí
najdeš ji, kde život běží.
Bolest lásku nevyléčí.
Třetí karta zve se věží.

Věž příběhy vypráví
o životě , o lásce.
Lotra vždycky popraví,
v legendě i pohádce.

Na kartě čtvrté přízrak visí
přízrak s okem vidoucím.
S jedním okem, pohled krysí,
hřmí nad dějem budoucím.

Odin starý, dlouhoruký
ve své roli vždycky prvý.
Havran provází jeho vlky
karty zkrápí lidskou krví.

Nad popravištěm můry letí
pod ním roste kořen mágů.
Morany jest ten obětí,
kdo vypráví tohle ságu.

Hra ke konci se chýlí
tma rozprostře svůj temný háv.
Hru těžko jste si oblíbili
Pátá karta: Smrtihlav.

Z ruky karta páta spadla
nebude nikdy vynesena.
Na stole leži kytka zvadlá
vedle něj bard beze jména.

Takhle láska velká končí
o tu v téhle hře se hrálo.
Básník se s životem loučí
zřejmě dal do ní dost málo.

Kapky života - Lucianna

Je večer
z nebe padají tisíce kapek
pro někoho voda
pro jiného slzy Boží
obloha se zatáhla
náhle sněží
Hvězdy jsou ukryté za mraky
ani ten Měsíc není vidět
tma ho obklopila
jak měl by se snad za co stydět
Ticho
jen to nekonečné bubnování
na střechy domů
bílé vločky
rámují koruny stromů
Celá ta noční nádhera
a nikdo si jí nevšímá
co se to se všemi stalo
kdo se dnes o krásu zajímá
Tma
a jen pár oken
opuštěně svítí nocí
jako ti lidé za nimi
přijali svůj úděl, jsou tak krotcí
beze snů a ideálů
stačí jen pohled na spirálu
a hlava se jim točí
z toho nekonečného víru světa
za těmi okny se jim tiše načítají léta
tak jako vrásky na kmenech stromů
po kterých kapky deště
bezmocně stékají dolů
než nakonec se v zemi vsají
paradoxně
i lidé pod hlínou spočívají
Můžu tedy říct
že lidé jsou jako déšť
z čistého nebe pocházíme
a jako ta kalná voda
i my
pošpiněni dnešním světem
pod zem odcházíme.

Pokrytec - Aleš

Nevěřím že radost je nakažlivá
a přesto se raduji
nevěřím že život je věčný
a přesto žiji
nevěřím že nenávist je nutná
a přesto nenávidím
nevěřím že přátelství vydrží
a přesto se přátelím
nevěřím že láska nás spasí
a přesto miluji
nevěřím že smrt je krásná
a přesto...