Jako ostrůvek v moři,

zapomenutý,

sám.

V pozadí malý srub pomalu hoří,

pod jeho okny

umírám.

Ještě nedávno,

kdy "samota" byl jen výraz pro domov,

nebo pro román,

tak starý

román beze slov,

kdy chmýří ještě nelétalo pozpátku,

vyprávěl jsem ti do tmy

naši pohádku.

A ty ses zavrtala do peřin,

bojíc se,

ve své mou ruku,

až myslel jsem, že ti uvěřím

při každém zvuku.

A potom ráno

nechalas zmizet strach,

pomalu, do nebe

na strunách.

Ostrůvek na moři,

nezapomenutý,

bezvýznamný, ale křížek na mapě.

Osude krutý,

proč jsi mi vzal i to poslední?

Důlek na její půlce postele,

nádechy, výdechy, vzdechy

nesmělé,

vryté do stěn,

na půdě andělé

šramotí svými křídly o dřevěný krov.

Smazali ze všech map poslední zbytek,

skončili román

beze slov.

Jiskra a plamen bez výčitek,

v pozadí smutný dům pomalu hoří,

andělé vráží do okenních sítěk.

A já tu pod okny sedím sám,

jako ostrůvek v moři,

neznámý,

zapomenutý.

Jak snílek na jeho konci

umírám.